Innominatam

#29 - Žárlivost

Dny ubíhaly jako voda. Studenti a žáci začali chodit opět do škol, většina lidí se opět plně ponořila do práce a svých nudných životů. Dokonce i Oliver. Jakmile se spustil další školní rok, více lidí, převážně mladých, se chtělo naučit francouzsky. A první měsíce stále trvá počáteční nadšení, tudíž měl spoustu povinností a málo volného času. Možná to byl hlavní důvod toho, že si nevšiml, co se děje se Zachem. 

Měl mnohem větší strach se ukazovat. Být sám sebou. Neustále kolem sebe viděl pasti a nástrahy zosnované jeho nadřízenými. Občas se choval trochu až paranoidně, ale nedokázal si pomoct. Obával se, co se stane, až se jim dostane do rukou. Choval se proto ukázkově, nedovoloval si žádné uklouznutí. A tím, že se držel v blízkosti svého svěřence, mu to šlo i celkem samo, přestože ne jednou málem podlehl pokušení se vrátit do starých kolejí.

Jediný, kdo si té změny všiml, byl Ilias. Dodržoval pokyn od staršího Anděla a hlídal ho. Trávil s ním co nejvíce času jen mohl a modrovlasý mu byl opravdu vděčný. Přesto se menší cítil, že ho jen využívá. Protože jeho kolega netušil, co provedl. Nikdo to netušil. Veškerá slova zůstala mezi těmi čtyřmi stěnami. To, co se dostalo dál, do toho nebyl zapletený i on. Z toho důvodu byl také nervózní a vyděšený. Neměl nejmenší tušení, kdy jejich plán již nebude pouze plánem ale realitou.

*****

„Zítra bude Halloween," pronesl jen tak do vzduchu Oliver. Seděl na gauči, znaven z práce, a sledoval televizi obalen dekou. V rukou držel hrníček s kávou, ze které občas upil. Předpokládal, že ho slyší. Vždycky ho slyšeli.

„Jsem si toho vědom. Máš nějaké plány?" Objevil se zničehonic vedle něj Zachary. Usadil se do křesla a pohlédl někam za svého svěřence. Samozřejmě, Ilias, odfrkl si v duchu. Opravdu toho malého Andílka neměl v lásce. A dost možná to dával najevo více než jasně, jelikož ani on se netvářil, že by mu byla blonďákova přítomnost pokaždé příjemná. Snad jen modrovlasý si toho zatím nevšiml.

„Kamarád pořádá party. Přemýšlel jsem, že tam půjdeme," řekl a podíval se mu do očí, jako kdyby čekal na svolení, i když si samozřejmě mohl dělat, co jen chtěl. V rámci zákona, samozřejmě.

„Nemyslím si, že je moudré chodit do společnosti tolika lidí," poznamenal třetí kluk, který se tam zničehonic objevil. Veškerá dobrá nálada z Olivera opadla. Jako kdyby si nemohl dát chvíli pokoj.

„Můžete zůstat doma, jestli se na to necítíte. Já chci jít slavit," pokrčil rameny, nespouštěje zrak ze Zacharyho.

„Já si taky myslím, že by to mohlo být fajn. Alespoň se trochu odreagovat, co myslíš? Ilio, prosím. Můžeš mě hlídat, abych se tam neopil a nelezl pod sukni nějaké Ďáblici," mrkl na něj laškovně. To se blonďákovi absolutně vůbec nelíbilo. Dostal chuť tomu brunetovi rozmlátit hlavu o konferenční stolek, který se nacházel přímo před nimi.

„Tak fajn... Jsi si ale opravdu jistý, že je to dobrý nápad? Nerad bych, aby se to nějak vymstilo." To bylo poprvé, co ho viděl nejistého, ba snad až vyděšeného. Něco mu tady nehrálo do karet. Že by nenávist k tomu stvoření byla zakořeněná i jinde, než jen v žárlivosti?

„Postarám se o sebe," ujistil ho s úsměvem nejvyšší v místnosti a pohladil ho po stehně. Mělo ho to jen uklidnit! Nesmíš házet věcmi, Olivere!

„Dobře... Fajn," svolil nakonec. Bylo vidět, jak sám se sebou vede vnitřní spor.

„Děkuji," zazubil se a vlepil Iliovi pusu na tvář. Pak vstal a zmizel, pravděpodobně do kuchyně. Zlaté oči málem bouchly vztekem.

„Nemusíš na mě žárlit, Olivere. Ty budeš vždycky číslo jedna v jeho životě," protnul po chvíli trapné ticho modroočko. Zvedl pohled a podíval se na něj. Nevěřil mu to, ale na druhou stranu ho to nesmírně potěšilo. Ovšem jeho obavy to opravdu téměř vůbec nezmírnilo. Stále měl špatný pocit, že se něco stane.

„Co skrýváš?" řekl proto místo odpovědi.

„Jak to myslíš?" nechápavě nakrčil nos. Opravdu působil roztomile. Ale na něj to nemělo účinek. Nebyl moc na roztomilost. Už ne.

„Moc dobře to víš. Pořád se kolem Zachariáše motáš. Nikam ho pomalu nepouštíš. Jako bys ho nejraději držel zamčeného ve sklepě."

„Já..." ztratil řeč. Dostalo ho to. Tak udělal tu nejvíc dospělou věc, kterou mohl. Prostě zmizel, vypařil se.

„Utíkat, jistě. To dokážeš. Ale přísahám, že jestli mu ublížíš, udělám ti něco mnohem horšího," zavrčel vytočeně.

Opět se napil kávy a zamyslel se, co asi tak může skrývat. Jedno vydedukoval. Týkalo se to jeho Strážného Anděla. Ale jak? Ublíží mu? Sžírala ho nejistota a strach. A vztek. Celkem dost velký a silný, že ho Zachary cítil, aniž by se musel snažit mu nahlédnout do emocí.

„Jsem zpět a mám i popcorn. Na co se... podíváme?" zaváhal uprostřed věty. Určitě si musel všimnout Ilia. Ať už toho, že se zneviditelnil, nebo toho, že odešel.

Tak moc doufal v tu druhou možnost. 

-----
Už zbývá jen poslední kapitola a epilog. :) Nějaké nápady, jak by to mohlo celé skončit?