Innominatam

#4 - Opuštěný

Čtyři dny. Přesně takhle dlouho se už Zach neukázal Oliverovi, který to sice v prvních hodinách s Sharon přivítal, ale poté dostal strach, že se mu něco stalo. Ještě nikdy se neodmlčel na takovou dobu.

Takže první den zvládl se svou snoubenkou. Smáli se, i když se cítil lehce nesvůj. Chyběly mu poznámky, které náhodně pronášel. Ať už byla, či nebyla vhodná chvíle. Dokázal ho rozesmát jako nikdo jiný nehledě na situaci. Vždycky svým lehce egoistických způsobem zvedl náladu komukoliv, až ho to občas nutilo žárlit. A teď prostě nic. Ticho... Nenáviděl ticho.

Po další noci měl strach, že se něco stalo. Už několikrát se na něj sice naštval, ale ještě nikdy jeho mlčení nepřesáhlo pár hodin. A nejhorší na tom všem bylo, že Oliver ho ani necítil. Jako kdyby byl úplně pryč, ne jenom zneviditelněný, jelikož jakožto jeho svěřenec o něm měl přehled, pokud byl v dosahu. A že nebyl mu nahánělo ještě větší obavy než cokoliv jiného.

A třetí den byl naprosto zoufalý.

Samozřejmě si uvědomoval, že mu nejspíš ublížil, ale... Vždyť přece nemohl za to, že nebyl na kluky. Nedokázal svoji orientaci ničím ovlivnit. Tak proč se tak moc zlobí? Navíc byl přesvědčen, že jejich vztah by způsobil jen spoustu problémů. Muselo být zakázané, když se Anděl a člověk milovali, ne? Netušil a radši to ani nechtěl vědět. Nestál o nějaké nebeské problémy. Jediné, co toužil zjistit, bylo, kde se nachází jeho všudypřítomný společník. Jinak měl pocit, že spíš praskne strachem.

Ale nic.

A čtvrtý den se na jeho tvářích dokonce objevily i slzy. Nemohl a ani nechtěl s tím nic udělat. Toužil jen po tom, aby se Zach vrátil. Vidět jeho nádherné zelenomodré oči, které vypadaly jako jing a jang. Pokud tedy nepropadl nějaké emoci, která jeho tělo naplno pohltila. Vztek, radost, štěstí, láska, smutek... V tom případě byly jeho oči jako rozbouřené moře. Každý, kdo se pečlivě díval, mohl vidět, jak se barvy mísí do jedné a následně rozdělují, jako kdyby je přitahoval a zároveň odtahoval magnet.

Protože přesně takhle se cítil v jeho přítomnosti. Něco ho k Oliverovi silně táhlo, ale zároveň svou hlavu přemlouval, že je to špatné a vzpouzel se tomu, protože on ho nikdy milovat nebude. Tenhle fakt blonďák ale nevěděl. Jemu to prostě přišlo krásné. Ale tak... jinak krásné. Nedokázal to slovy popsat, ale pocity to byly odlišné, než které zažíval s Sharon, kterou, jak věděl - nebo možná si vnutil? - upřímně miloval.

Toužil po tom opět zaslechnout jeho hlas. Hluboký a podmanivý s arogantním a sarkastickým podtónem, ale přesto jemný a něžný. Dokázal by ho poslouchat donekonečna a stále by dokázal najít další neznámé frekvence, které by ho očarovaly. Před spaním by mu vyprávěl historky, kterým mnohdy ani nevěřil, přesto si byl jistý, že jsou skutečné. Jen tak, když ho nějaký napadl, by řekl vtip, kterému by se smáli ještě hodinu potom, protože by rozváděli různé teorie a příběhy s tím spjaty. Občas by mu pomáhal i v práci, protože slyšet Zacharyho dokonalý hlas mluvit francouzsky? Snad pokaždé z toho jde do kolen a může na něm oči nechat. Ne nadarmo byla francouzština jazykem lásky.

Co by dal pro to, aby ho objal. Ty dlouhé a silné paže kolem jeho těla, chránící Olivera před vším špatným. Cítil se tam víc než jen v bezpečí. Byl tam doma, ostatně jako každý svěřenec  v péči svého Anděla. A když dostal malý polibek do vlasů, což ho zahřálo po celém těle, tak i slovo domov bylo málo. Bylo to to jediné místo, které bylo správné. Jen tam se mohl vyptávat na jeho tetování, které pokrývalo značnou část jeho těla. Přímo hořel, aby věděl, co znamenají. Ale nikdy mu význam inkoustových obrázků na jeho paži neřekl. Sliboval, že jednou. Až nastane ta správná chvíle, mu o nich řekne vše, co si jen přeje vědět. Příběhy, významy, osoby. Zatím si ale musí vystačit s tím, že ví, jak vypadají. A Oliver skutečně nenaléhal, i když se na to ptal téměř pokaždé.

Ale i přes tohle všechno ho prostě nemiloval.

A jakmile uběhla další půlnoc, v pořadí již pátá, bez modrých vlasů a sebemenší nápovědy, co se děje, začal od sebe odhánět i nic netušící snoubenku. Až nakonec, po dnu číslo šest, skončil ve svém bytě sám. Opuštěný, zničený... A to jen kvůli tomu, jak moc si vyčítal, že ublížil tomu andělskému stvoření. 

-----
Dneska trochu později, ale stejně jsem to stihla. A s touto kapitolou končí i to depresivní období, kde se řeší jen Zachova ublíženost. Už to začne být víc akčnější. 

A jen pro zajímavost... Dopsala jsem celý tento příběh a jsem naprosto nadšená z toho, jak jsem to celé vymyslela. (Ovšem častěji kapitoly nebudou, jelikož píšu i druhý díl a ráda bych navázala plynule na tento ve vydávání, tudíž si potřebuji něco málo předepsat.)