Innominatam

E

Hleděl do svých knih a přemýšlel nad tím, co by si měl na následující zkoušku zapamatovat. Doufal, že toho nebude moc, případně, že si vybere to správné. Rozhodně neměl v plánu se učit celé tisíce stran, jen aby mohl vše následně zapomenout. Shledával to zbytečné. Plýtváním času a jeho talentem.

Vyrušilo ho až zaklepání na dveře od jeho pokoje. Vstal z pohodlné postele a rozešel se krátkou cestou, aby mohl nezvanému hostu otevřít. V duchu si mezitím přehrával, co vše již zjistil a stihl si uchovat v paměti. Příliš toho nebylo, ale alespoň s něčím mohl pracovat a nevařil jen z vody.

„Ruším?" Starší Anděl vstoupil do malé místnosti a zběžně se rozhlédl kolem sebe, nejspíš aby zmapoval neznámé a snad i nepřátelské území. Zavřel za nezvaným hostem dveře a jen se slabě usmál.

„Vlastně ano, ale to nevadí. Alespoň se z toho učení nezblázním, už potřebuji pauzu."

„Kvůli tomu jsem vlastně přišel... Nemusíš se s tím už trápit, nebudeš zkoušen."

„Cože? Proč? Nic jsem neprovedl," zmateně namítl. Nechápal, co se děje. Vždyť se snažil být poslední dobou hodný, jen aby ho ze zkoušky nevylili. Pořeboval ji udělat, protože bez toho by neměl svatozář a bez ní nebude moct být nikdy plnohodnotný Anděl.

„Mrzí mě to, ale kolektivně jsme se shodli, že vzhledem k tomu, jak ses choval před tvou amnesií, to nebudeme riskovat."

„Mou amnesií? Co s tím má společného? Do školy jsem chodil znovu, bylo mi řečeno, že se chovám na výbornou," snažil se ho přemluvit.

„Bez debat," řekl a odešel. Zanechal tam mladého Anděla zcela samotného, zmateného a naštvaného. Nikdo se nemohl divit, že se v něm vytvořil nezničitelný pud sebezáchovy a vlastní názory. Protože tohle byla kudla do zad.

-----
Po tomhle už bude jen jedno, poslední písmenko. Nějaké nápady, co za slovo by to mohlo být?