Innominatam

#19 - Pravý a nefalšovaný zoofil

Kráčel po boku Olivera ve své viditelné podobě. Pozoroval okolí a spokojeně se usmíval. Sice se svým svěřencem stále spíš nemluvil než mluvil, ale alespoň se vedle sebe snesli. Blonďák se sice opravdu snažil jejich vztahy opět trochu opravit, ale Zachary mu dal jasně najevo, že v nejbližší době nemá zájem. Pořád bojoval s jeho slovy.
Navíc, kdo by nechtěl jít projít do parku, když bylo tak krásně a všude bylo spoustu lidí se psy, veverky a dalšími živočichy? Kdyby se objevila nějaká kočka, byl by naprosto v ráji. Prodal by svého společníka pro malé sladké koťátko. 

Ale pravý důvod, proč byl v hmotné verzi sebe sama, se nacházela v jeho pravé ruce. Nikotinová tyčinka, ze které se zvedal slabý dým. Jeho neřest. Přiložil ji ke svým rtům a potáhl. Když byl podle pravidel, to znamenalo neviděn i neslyšen, neměla cigareta takovou sílu. Sotva ji cítil, protože si ji musel také složitým způsobem přenést k sobě. Tak proč si ji nevychutnat pořádně, když měl tu možnost? Využil toho, že šel Oliver do práce pěšky.

„Jak to, že máš tak dobrou náladu?" zeptal se ho zničehonic člověk po jeho levici.

„Nevím. Svítí sluníčko, je teplo, květiny voní celým parkem," pokrčil rameny. Neměl sebemenší tušení, kde se v něm bere taková radost. Ale prostě se v něm nacházela, tak proč zacházet do detailů? Navíc mu rozhodně nemohl říct, že před pár hodinami viděl Sharon, naprosto zničenou.

„Hah, jasný. Zrovna ty jsi člověk, který tohle přímo zbožňuje," rozesmál se upřímně zlatooký.

„Nenechej se plést vzhledem. Opravdu mám mnohem raději takové počasí, než déšť, blesky a depresi," přidal se ke smíchu a zahodil cigaretu do koše, kolem kterého procházeli. Byl rád, že se situace mezi nimi - opět - lepší. Takže se dokonce začal i usmívat. Mohl tvrdit co chtěl, ale stejně s ním byl raději za dobře. 

„Neřekl bych to do tebe, to je pravda," přikývl. Ucítil na sobě zrak zlatých očí, ale místo toho ho zaujalo něco úplně jiného. Zastavil se a jen pozoroval jeden určitý bod daleko v parku, téměř skryt pod korunami stromů, kde dopadal největší stín. 

„Zachariáši?" zeptal se zmateně blonďák a taky se podíval směrem, kudy jeho společník. Ovšem nic, až na malé štěně, zřejmě labradora, neviděl. Jenže jeho Anděl byl milovníkem koček tělem i duší, nezastavil by se jen kvůli psovi, které si hrálo samo se sebou. Spíše naopak, ještě by zrychlil, aby si ho náhodou nevšimlo a nechtělo ho otravovat.

„Vidíš ho taky, nebo teď vypadám jako zoofil?" Podíval se na chvíli pobaveně na Olivera, jakmile se z toho trochu vzpamatoval, než vrátil dvě studny vedoucí hluboko do duše na malé štěňátko... A jednoho kluka. A musel uznat, že pozorovat, jak si hrají, byl snad jeden z nejvíc roztomilých zážitků. Až na to, kdy se blonďáček vedle něj červenal, samozřejmě.

„Jsi prvotřídní zoofil. Ještě chvilku a budeš i slintat," odpověděl zmateně a lehce pobaveně. Uchopil Zacharyho za paži, aby si získal více jeho pozornosti.

„To jsem rád. Měl jsem strach, že neuvidíš ani toho čokla," rozesmál se a rozešel se směrem k tomu neznámému klukovi, přičemž se na Olivera usmál, když ho uchopil. 

„Nebolelo to, když jsi spadl z nebe?" zeptal se Zachary toho mladíka, jakmile k němu došel. Stále cítil dotek od blonďáka, který ale rychle zmizel, jakmile si všiml, že mluví s někým neviditelným. Neviděl krátké černé vlasy, modré oči, které pokaždé, co pohnul hlavou, změnily odstín, a - O MŮJ BOŽE - on měl ďolíčky! Zatím jeho roztomilost obdivoval pouze modrovlasý Anděl. A to malé štěně, které ho z neznámého důvodu vidělo také. 

„Neměl bych se na to ptát spíš já tebe?" zasmál se a poukázal na jeho chybějící křídla. Neznámý přestal věnovat pozornost čtyřnohému miláčkovi a zaměřil se jen na příchozí dvojici. Konkrétně tedy na jedinou osobu, se kterou si mohl povídat.

„To bys možná mohl, ale myslím, že ta otázka by zůstala nezodpovězena." A Oliver tam vedle něj stál jak idiot, sledujíc svého Strážného Anděla, jak hledí k zemi a povídá si sám se sebou. Protože už i to štěně odběhlo pryč.

„Uhm, Zachu? Jsi v pohodě?" zeptal se nejistě Oliver a položil mu ruku na rameno.

„Ou, jasný. Pardon," rozesmál se modroočko. Vstal a narovnal se. Byl možná o víc jak o hlavu menší než modrovlasý Anděl, ale na rozdíl od něj si své malé vzezření kompenzoval velkými bílými křídly, které dodávaly jeho maličkosti na majestátnosti. A během chvilky ho viděl už i Oliver. Až na perutě, samozřejmě. Ty měl tu čest obdivovat stále jen Zachary. A že bylo nad čím zelenat závistí, jelikož tak bělostná a velká jsou vzácnost. 

„Ah... Další Anděl, proto jsem tě neviděl..." poznamenal lehce vykolejeně jediný smrtelník v té skupince.

„Ano, promiň. Měl jsem ti to vysvětlit. Vážně jsem musel vypadat jak idiot," rozesmál se největší z nich.

„To je v pohodě. Jsi idiot i normálně, Zachariáši," usmál se na něj jako neviňátko. Oliver se snažil jeho pozornost co nejvíce přitáhnout na sebe. Ale Zach z něj cítil, že se snaží co nejvíce potlačit emoce. Negativní emoce. A po dlouhé době zatoužil narušit jeho soukromí a zkusit se do nich ponořit více než jen na okraj. Ale neudělal to. A rozhodně za to nemohl strach z toho, co by mohl zjistit.

„Zachariáš? Zajímavé jméno pro Anděla," poznamenal černovlasý a dal si ruce do kapes od černého saka.

„Jsem jen Zachary. Oliver, tenhle blonďák, mi tak jen rád říká," představil je zároveň s vysvětlením a opět se jeho pozornost přesunula jen na toho cizince. Blonďák se zamračil závistí.

„Těší mě, já jsem Ilias," usmál se, čímž opět odhalil svoje ďolíčky. Pak se ale zarazil, když mu něco došlo. Jeho obličej se stáhl do lehce nechápavé grimasy. „Co jsi za Anděla, že se bavíš s lidmi?" otázal se s otázkou v očích.

„Strážný Anděl. Divím se, že jsi o mě ještě neslyšel. Jsem celkem... známá a všemi nenáviděná firma," pousmál se. Ani jeden z nich si nevšiml, že Oliver mezitím ve spěchu odešel, nevyslyšen, když se snažil rozloučit.

„Hm... Opravdu se jmenuješ Zachary? Pokud ano, tak mi to opravdu nic neříká."

„Netuším, jak se jmenuji. Ale ostatní mi říkají Innominatam."

„Beze jména..."

Dostalo se mu jen přikývnutí.  

-----
A od této kapitoly, která je nudná, ale zato dost důležitá, jsem se začala nenávidět. Protože sakra! Ilias byl láska na první pohled. :D