Innominatam

#7 - Můžeme si promluvit?

Stál před skříní a zapínal poslední knoflíky na bledě modré košili. Ani ne za půl hodiny měl být v práci, ale už teď věděl, že absolutně nestíhá. Až příliš se zdržel s Sharon. Holt využila toho, že jeho nálada se vrátila do pořádku a téměř celou noc nezamhouřil oči. Na jednu stranu mu bylo blbý, že to dělali den po Zachově návratu, ale na tu druhou... Kdyby nezmizel, ještě by se stěhováním počkal a nemuseli tak oslavovat společné soužití.

Naposledy si zkontroloval svůj vzhled v zrcadle, svázal si vlasy do drdolu a rozešel se pryč z bytu, loučíce se se svojí snoubenkou, která mu jen popřála hodně štěstí a věnovala polibek na tvář. Jinak se opět vrátila na své místo na pohovce, hledívši do mobilu.

Ten, kdo ho však nenechal jít samotného, byl, jak očekával, jeho Strážný Anděl. Ale i při tomhle se neustále musel ošívat, jelikož si nepřipadal tolik uvolněně jako obvykle. Zach si držel až příliš velký odstup. Navíc ho neviděl, jen cítil. Velmi slabě si uvědomoval jeho přítomnost. A kdyby se na to nesoustředil a věnoval svou pozornost na chvíli něčemu jinému, jako by tam ani nebyl s ním. Na jednu stranu to chápal, ale na tu druhou ho to celkem mrzelo a štvalo. Chtěl, aby to celé bylo jako předtím. Ale i když si to nepřipouštěl, bylo mu jasné, že to jako předtím prostě být nemůže.

„Jdete pozdě, pane McCanne," ozval se hlas celkem nerudné recepční, když vešel do staré, přesto však uvnitř útulné, budovy. Oliver jen přikývl a omluvil se se slovy, že musel stát v koloně, i když dneska byla doprava až překvapivě klidná. Po této lži se ozvalo jen arogantní uchechnutí. Opravdu se snažil dát na sobě, že se nic neděje, ale nevydržel to. Už byl v tom napětí až příliš dlouho, musel ho ze sebe dostat.

„Něco se ti nelíbí?" Podíval se za zdrojem onoho zvuku, jakmile byl ve své učebně, kde zároveň i probíhaly hodiny se studenty. Jakožto lektor francouzštiny měl svou místnost vyzdobenou tak, že by si člověk, jenž je neznalý, nedokázal spojit vše s daným jazykem. Vypadalo to jako normální obývák, jen v knihovně byly jen slovníky a francouzské knihy.

„Ne, vše je v pořádku." Zach se objevil na huňatém hnědém koberci, na kterém stál dřevěný konferenční stolek a pohovka, na kterou se následně svalil a roztáhl se. Byť to na první pohled vypadalo jako ledabylé a nenucené gesto, stejně v tom Oliver jasně poznal náznaky nadřazenosti a povrchnosti. A tak ho přešlo cokoliv řešit.

„Dobře," řekl jen a posadil se do křesla vedle gauče. Začal si vytahovat veškeré podklady a papíry na své dnešní studenty. Jinak si Zacharyho už vůbec nevšímal. Neměl náladu na jeho ublíženost.

*****

„Mohl by ses prosím zhmotnit?" zeptal se do vzduchu tiše, že ho nikdo jiný, kromě jmenovaného, neměl šanci zaslechnout. Sesbíral co nejvíce odvahy v sobě našel. Během práce si nechal spoustu věcí uležet v hlavě a přemýšlel nad nimi. 

Brzy už modrá hlava kráčela po jeho boku. Šel domů pěšky, jelikož to neměl daleko a navíc bylo ideální počasí na procházku. A hlavě měl čas si vše se Zachem vyjasnit a konečně to pořádně urovnat.

„Jistě," ozvalo se odnikud. Neuběhla ani vteřinka a už vedle sebe viděl modrou hlavu. No... Spíš by viděl, pokud by zvedl zrak, jelikož jeho Strážný Anděl byl opravdu vysoký.

„Děkuji... Můžeme si o tom promluvit?" zeptal se trochu nejistě. Pohled upíral před sebe, neměl odvahu se dívat na osobu vedle. Zavedl ho k nedaleké lavičce v parku, který se nacházel jen pár minut od budovy, kde bydlel.

„Tak co mi chceš říct?" zeptal se Zach. Zhluboka se nadechl a podíval se na něj. Měl nohu přes nohu, ledabyle opřen o opěradlo a na očích sluneční brýle. Oliver pominul fakt, že se tváří jako idiot, kterému patří celý svět.

„Chci to vyřešit, tohle mě ubíjí. Chápu, že jsem ti ublížil, ale nemůžeš mi to mít tak moc za zlé. Nejsem prostě na kluky a už vůbec ne na Anděli. Zamiloval jsem se do Sharon... Chci, abys to pochopil, chci, aby to bylo zase jako předtím." Vážně se na něj podíval a čekal na jeho vyjádření. Zachary se tvářil nezúčastněně, povrchně, arogantně... A mohl by ještě pokračovat. Ale nejvíc ho na tom všem zraňovala jeho naprostá lhostejnost, která se mu zračila v očích, kterou by určitě viděl, kdyby si sundal ty brýle.

„Olivere..." odmlčel se, jako kdyby hledal správná slova, „nebude a nemůže to být jako předtím. Ale myslím si, že nejsi tak naivní, abys v návrat minulosti doufal. Zpět se smí ohlížet jen dvě osoby a já to nejsem. Proto navrhuji mnohem přijatelnější cestu pro nás pro oba." Sundal si sluneční brýle a poprvé se na něj podíval, a tak se zlaté oči setkaly se zelenomodrýma. „Budu Anděl jako každý jiný. Nebudu vidět, slyšen... Maximálně tak, aby ta tvoje děv- če, tvé děvče, nepojalo podezření v bytě, když spolu bydlíme... Ale i to jde zahrát na odstěhování," dokončil svou řeč. Mluvil vážně, konstantně. Jenže Oliver si z toho celého odnesl jedinou myšlenku, při které měl pocit, jako kdyby se mu zastavilo srdce a s ním i celý svět.

„To myslíš vážně? Chceš se na mě vykašlat?" Kdyby někdo tvrdil, že hysterčí, musel by mu dát za pravdu.

„Jistě že ne. Budu dodržovat pravidla." Oli nikdy neslyšel žádná slova, která by obsahovala více jedu. „Žádné styky, žádné ukazování. Jen dohlížení a nenápadná pomoc." Uvedl vše na správnou míru a odměřeně ho pozoroval.

„Proč se to nemůže vrátit?" zeptal se nechápavě blonďák. Jeho hlas byl naléhavý a lehce vyděšený. Nemohl o něj přeci přijít!

„Protože jsi mi až příliš ublížil, Olivere." Překvapeně zamrkal. To se ho to vážně až tak moc dotklo... ? Ale jakmile na něj opět zaostřil zrak, nebyl tam. Cítil jeho přítomnost, ale jen vzdáleně. A on věděl, že už nikdy to nebude jako dřív a vztah s jeho Strážným Andělem je nenávratně pryč.  

Ale proč ho to tak štvalo?