Innominatam

#6 - Děva na zemi

Dveře se prudce otevřely a Zachary se zarazil. Prohlédl si osobu před sebou a jen tak tak udržel otrávené odfrknutí a protočení očí. Čekal, že mu Oliver otevře polonahý z předchozích praktik s Sharon, že bude smutný, když ho na šest dní opustil, že bude normálně fungovat, nebo že... cokoliv. Představoval si to ve spoustě verzí, ale rozhodně ho nenapadlo, že mu ta odporná kráva otevře sama.

„Co potřebujete?" zeptala se dost nepříjemně a založila si ruce na hrudi. Pozorovala ho zkoumavým pohledem. Došlo mu, že si z očí do očí hledí poprvé. Nedal na sobě nijak znát, že by z toho pohledu byl vykolejený. Vlastně se mu všechno dařilo až překvapivě dokonale skrývat před celým světem.

„Bydlím tady, jen jsem si zapomněl klíče." Taktéž si ji prohlédl odshora až dolů. A ne, jeho vztah k ní to ani za mák nevylepšilo. Spíš naopak. Vážně na sobě měla JEHO košili? Měl chuť jí jednu vrazit. Kradla oblečení z cizí skříně. Kdyby alespoň byla Oliverova, snesl by to jen velkým opovržením. Ale takhle měl chuť ji vyhodit z okna nejvyšší budovy světa a následně s ní spálit celou planetu, jen aby od té košile náhodou nechytil vši.

„To těžko, nikdy jsem tě tady neviděla," odfrkla si. Stále ho nedůvěřivě pozorovala. Viděl na ní, že se cítí nesvá v jeho přítomnosti. Svým drobným tělem mu zablokovala přístup do bytu, takže se postavila přímo do dveří a odmítala ho pustit dál.

„Drahá, jsi kráva," uchechtl se a arogantně na ni shlížel. „Nebydlím tady a přesto máš na sobě moji košili." Popadl ji za límec a přitáhl až k sobě. Jeho tvář byla klidná, ničím nerušená, jako kdyby se opaloval na slunci. Možná dokonce i lehce spokojená. Kdežto v její se odrážel čirý strach. A on si ten pohled užíval jako nic jiného. Ovšem něco uvnitř něj mu zakazovalo té děvce ublížit. A to ho štvalo.

Zatracený andělství. Nejraději bych ji zničil.

„P-pusť mě," zachrčela, hlasivky stažené hrůzou, oči rozšířené děsem a srdce zrychlené adrenalinem. Přesto se ani nehla, byla jako socha.

„Pustím, ale už nikdy nehrabej na moje věci, rozumíš? MOJE!" zavrčel a pustil ji na zem. Nečekala to a tak hned spadla na zadek. Trhaně se nadechla a začala se pozadu plazit dál od modrovlasého Anděla.

„Ro-rozumím," zakoktala. A když narazila zády na zeď, ztuhla. Jen ho pozorovala, nedýchala, nehýbala se.

„To doufám." Naposledy si ji pořádně prohlédl, než se otočil a šel najít toho, s kým se chtěl setkat původně. Ta ježibaba mu totálně zničila náladu. Ale nelitoval toho, že nakonec vybouchl. Zasloužila si to. Už jen tím, že existovala.

Jsi snad jediný Anděl na světě, který nenávidí.

„Shar, kdo tam je?" ozval se jemu moc dobře známý hlas. Majitel oněch tónů se následně objevil v chodbě, ještě než Zach stačil ujít byť jen metr. Blonďák svého Anděla pozoroval dosti zaraženě. Vlasy mu padaly do obličeje a schovávaly lehce zarudlé zlaté oči, pro které by zabíjel. Přišel mu v tu chvíli zatraceně roztomilý. Ale nemohl se nechat rozhodit. Jen se víc narovnal a arogantně se na něj usmál.

„Tvoje malá opička dělala problémy, Olivere. Měl by sis ji jako hodný chlapeček zkrotit," usmál se na něj. Nebyl to ale vůbec vřelý a milý úsměv. Tenhle byl plný jedu a opovržení. A Oliver mohl jen hádat, komu tolik zloby patří.

„Zachu?" šokovaně vydechl a udělal krok dozadu. Viděl mu na očích, že se ho bojí. Zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Trochu se uvolnil, aby nepůsobil tolik děsivě. Chtěl jen vypadat vyrovnaně. No, nikdy nebyl nejlepší ve skrývání svých pocitů, vždy se to po chvíli nějak projevilo. Ať už výbuchem, či přehánením a upřednostňováním jiných pocitů.

„Jsem zpět, připraven pokračovat ve službě." Pokrčil ledabyle rameny a rozešel se hlouběji do bytu, následován tím sladkým lidským stvořením. Ta děva zůstala na podlaze zapomenuta. Tak to Zachovi naprosto vyhovovalo.

„A proč se chováš jako debil? Není to náhodou v rozporu s tvou existencí?" zmateně se ptal dál. Opravdu byl vyveden z míry jeho chováním. Vždycky byl hodný, byť trochu namyšlený a egocentrický. Občas i drzý, ale pořád tak nějak v mezích. Ale tohle? To nebyl jeho Zachariáš, Anděl Strážný. Bože... musel mu vážně hodně ublížit.

„Já se chovám jako debil? Oh, pardon. To mě velmi mrzí." Protočil očima. Překvapeně zamrkal, když se tělo vyššího zastavilo a prudce se podíval do zlatých studánek. Oliver mu pohled opětoval, no po pár chvílích to nezvládl a pohled zrak sklopil.

A možná přesně tohle bylo to, co donutilo si Zacha povzdechnout a frustrovaně si prohrábnout vlasy.

„Zapomeneme na to, jo? Máš v předsíni snoubenku, měl by ses o ni postarat. Já budu plnit svou práci tak, jak po mně požadují. Nic víc, nic míň. Oběma nám to tak jistě bude vyhovovat," usmál se přívětivě. Falešně. To ale Oliver nepoznal, snad jen tušil. Otočil se a zmizel za dveřmi. Byl alespoň trochu spokojený, že spolu mohli normálně fungovat. 

A Zach se se zlomeným srdcem a s vědomím, že mu otočením zády a odchodem za tou čubkou dal definitivně košem, opět stal nehmotným. Tentokrát ale neodcházel. Hlídal si ho jako správný Anděl Strážný. A třeba pak tam doma dostane kaktus jako odměnu. 

----- 
Pamatuji si, jak moc jsem si tu scénu s Sharon užívala. Měla jsem chuť jí dát více do těla, ale vzhledem k tomu, že je až moc potřeba pro budoucí vývoj děje, jsem ji bohužel nemohla zabít. :D

Doufám, že se vám kapitola líbila, a velmi se omlouvám za tak pozdní vydávání. Mám ale velmi jednoduchou omluvu! Zapomněla jsem. (｡•̀ᴗ-)✧