Innominatam

#21 - Molo

Kráčel po dlouhém molu. Netušil, kde je. Nevěděl, jak se tam vzal. Vlastně si ani nebyl vědom toho, proč zrovna zde. Tak či tak hleděl před sebe, pozorujíc slunce, jak se v peřince z červánků schovává za obzorem. Zlatý kotouč spadl do vody, kde nakonec zhasl a noc převzala moc nad dnem. Měsíc ukradl nadvládu nad Zemí. A společně s hvězdami, jeho věrnými společnicemi, pozorovaly zbloudilé duše, které kráčí v temnotě, a svítily jim na cestu, aby se neztratily ještě více.

Takhle si teď Zachary připadal. Jako ztracenec. Duše, která nemá místo ve světě. Jen osamocené nic, bez domova, bez rodiny, bez přátel. Což samozřejmě nebyla pravda, ale v onen moment si odmítal připustit - nebo možná na to zapomněl? - že by mohl někoho mít.

Ale když si to vzal kolem a kolem... Jistě, Taurus. Jeho nejlepší kamarád. Ale byl to opravdový kamarád, za kterým by mohl kdykoliv by jen potřeboval? Samozřejmě že ne. Vždycky se stýkali, jen pokud jeden z nich měl náladu na to jít pařit a otravovat životy ostatních. Od doby, kdy se u něj projevila chuť trestat hříchy, se neviděli.

Oliver? Ten se vyjádřil dost jasně. Zrůda, monstrum, psychopat... A kdo ví, co dalšího se mu honilo hlavou. Copak by mohl být s někým, kdo ho odsuzuje za věci, které sám neovlivní? Nemohl... Nehledě na to, že až na slabé chvilky jeho svěřenec ani nevykazoval známky toho, že by mohl mít Zachary šanci. Ale ty krátké chvíle...

Vzpomněl si na jejich první a - prozatím - jediný polibek. Položil si prsty na rty a jemně po nich přejel, jako kdyby mohl onen moment prožít znovu. Dobře si pamatoval, co si tenkrát slíbil. Budu o tebe bojovat až do posledního dechu, Olivere. Tak proč to teď vzdával? Měl pocit, jako kdyby již neměl více sílu pokoušet se získat jeho srdce. Veškeré zdi, které vytyčil, se bouraly rychleji, než se mu líbilo. 

Zrychleně se mu nadzvedávala hruď. Cítil surovou bolest, jak se snaží probít srdcem skrz žebra až na povrch. Pomalu se dostávala do každé buňky jeho těla a pohlcovala, až nakonec po několika minutách nedokázal cítit absolutně vůbec nic jiného.

Došel na konec mola, opřel se o zábradlí a mělce dýchal. Naklonil se, až se mu dřevěné prkno zarylo do prsou, zahleděl se do černé vody. Ztracen v myšlenkách, vlastní hlavě, neschopen se odsud dostat.

Co když měli všichni ti, kteří mu nadávali, posmívali se a snažili se ho různě shodit, pravdu? Skutečně je jen chyba, která se měla zlikvidovat? Svá křídla schoval hned, jak jen mohl. Nikdo je nikdy neviděl. Dokonce i sám zapomněl na to, jak vypadají. Jediné, co si pamatoval, byla modrá. Ale odstín? Proč zrovna tato barva? Velikost? Jemnost? Nic.

Svatozář neměl. Nedostal ji. Když se konaly závěrečné zkoušky ve škole, nezvládl je. No, kdyby je nedokázal, asi by to dokázal skousnout. Horší bylo, že ho k nim ani nechtěli pustit. Všichni ho od toho odrazovali a snažili se udělat vše pro to, aby nebyla šance, aby to zkusil.

Takže vlastně ani nebyl Anděl...

Vše vidíš příliš černě. Ukaž všem, kdo jsi a co dokážeš. Nepodceňuj se! Však se jen stačí podívat na to, jak pomáháš lidstvu. Není to nic, co by nemohli ocenit. Snažíš se, ale jak odolat něčemu, do čeho tě nutí celé tvé bytí? Je to pro tebe jako heroin pro závislého, maminka pro dítě, voda pro květinu nebo slova pro knihu. Pochopí to. Uvidíš. Ukaž to!

Ukaž to!

Ukaž to!

Ukaž to!

Uka-

„Měl by ses schovat na lépe dostupná místa, Zachary." Polekaně sebou cukl. Udělal několik zmatených kroků od zábradlí a podíval se na dotyčného, který ho vyrušil. Nevěděl, jestli mu být vděčný, nebo naopak ho chtít shodit do moře, které pod náporem zvedajícího se větru začalo divočet. Bude pršet...

„Cože?" vykolejeně pohlédl na mladou tvář, která se hned roztáhla kvůli úsměvu.

„Bylo těžké tě najít," vysvětlil. Posadil se na nejvyšší prkno nízkého plotu mola a pozoroval ho nečitelným výrazem ve tváři, přesto ale koutky vytahoval nahoru.

„Proč jsi mě hledal?" vydechl. Uklidnil své rozbouřené emoce a opřel se vedle něj. Hleděl na vodu a počítal vteřiny do deště a prvního blesku.

„Cítil jsem, co chceš udělat. Nemohl jsem to dovolit. Zničil bys jak sebe, tak celou naši existenci na tomto světě."

„Takže ses zachoval jako Anděl dobroděj, abys zachránil Zemi? Že mě to u Anděla Osvícení nepřekvapuje," uchechtl se.

„To víš, jsme dobrota sama," spokojeně mlaskl, „ale to mi tolik žíly netrhá. Holt bychom se přesunuli jinam, však to znáš. Nebylo by to poprvé a rozhodně ani naposledy, co bychom se museli přestěhovat, jelikož jeden svět padl. Jde mi o tebe... Co tě donutilo k tomu tady stát jako neštěstí samo?"

Zachary ucítil ruku ve svých vlasech, jak ho pohladila. Opřel se o tělo sedící vedle něj a povzdechl si. Zavřel oči a zhluboka se nadechl.

Černé nebe proťal blesk.

-----
Abych byla upřímná, tak tuhle a následující kapitolu mám hrozně ráda. Není to nic extra, ale moje láska k tomu malému Andílku je prostě dělá výjimečné. :D  Tak snad se bude líbit i vám tak moc jako mně.