Innominatam

#8 - Přehrává

Pozoroval Olivera, jak si v květinářství vybírá kytici na výročí pro Sharon. Dva týdny uběhly jako voda od doby, co spolu mluvili, a co vedle něj byl jako Zachary a ne jako Anděl. A vyhovovalo mu to tak, svým způsobem.

Nemusel se nijak přetvařovat ani omlouvat, když náhodou musel na chvíli odejít. A že to poslední dobou dělal čím dál tím častěji. Byl hodný Anděl, tak, jak si všichni přáli. Už jen očekával svůj kaktus jako odměnu za dobře odvedenou práci. Upřímně doufal, že nějaký dostane. 

Ale nudil se. Neskutečným způsobem. Jeho povaha ho nutila být aktivní, povídat si s někým, něco dělat. Ale nemohl. Byl spoután. A popínavá rostlina, kterou měl vytetovanou na levé noze, mu to připomínala. Taky si ji kvůli tomu nechal udělat. Na znamení toho, že ať už bude dělat cokoliv, ať už se bude chovat jakkoliv, tak stejně nikdy nebude moct být tak úplně volný.

Tak už si konečně vyber! Jsme tady skoro hodinu, zaúpěl v duchu. Tak strašně moc ho to otravovalo. A bolelo, když viděl Oliverův radostný úsměv, když mluvil o své snoubence.

Proč že jsem ji nemohl zabít? Jo, jasně... Protože jsem Strážný Anděl, ti přece nemůžou jen tak ubližovat a rozhodně ne zabíjet ostatní. Jo... heh...

Vytáhl si cigaretu a hned si zapálil. Nemělo to na něj vůbec žádný účinek, ale uklidňovalo ho to. Navíc si tím zaměstnal na chvíli mozek a ruce. On nic víc ani nechtěl. Možná proto jeho rukama během chvíle prošlo asi pět cigaret.

Pak ale ucítil něco, co už tu dlouho nebylo. Zhluboka se nadechl a opět vypustil vzduch z plic. Pohlédl směrem, odkud onen pach ucítil. Jeho mysl se začala kalit a zrak ztmavovat.

A pak...

*****

„Pane Bože, Olivere! Ty jsou nádherné," vydechla brunetka a vzala si od něj květinu k výročí. Blonďák, který měl své dlouhé vlasy výjimečně rozpuštěné, takže mu splývaly pod ramena, se jen potěšeně usmál. Byl rád, že alespoň ona se cítila šťastná a spokojená. Jeho štvala Zacharyho odtaživost, ale na druhou stranu ji naprosto chápal. Asi by se zachoval úplně stejně, kdyby na to přišlo.

„Všechno nejlepší k našemu výročí, zlato," usmál se. Přitáhl si ji do polibku a pohladil ji po tváři.

Snažil se s ní uklidnit, opravdu ano, ale nějak mu to úplně nešlo. Pořád měl špatný pocit, že se něco stalo, či stane. Případně děje. A ne a ne se toho zbavit. A zároveň v něm hlodalo tušení, že se to týká jeho Strážného Anděla. Neskutečně ho štvalo, že se spolu už nevídají, že se „odstěhoval", jak mu říkal, když spolu posledně mluvili. Jediný, kdo z toho měl radost, byla samozřejmě Sharon. Jenže to takto vnímala sama a Oliver netušil, proč se taky necítí dobře. Tolikrát mu říkal, aby mu dal pokoj, že si nepřeje, aby se ukazoval. Nejednou po něm i před lidmi zařval: „Neukazuj se!" Všichni se na něj vždy otočili jako na blázna, ale nevšímal si toho. Hlavně, že on zmizel. Teď chtěl zařvat: „Ukaž se!" Ale stejně věděl, že by mu přivolání ho nijak nepomohlo... Vždyť ho nenáviděl. Zlomil mu srdce, byť neúmyslně.

Nádech, výdech. Úsměv.

„Jsou nádherné..." zopakovala. „Taky pro tebe něco mám," zachichotala se a zmizela v útrobách bytu. A když se zase vrátila, nějaký Zachary mu šel z mysli úplně. Protože Sharon přišla jen v negližé.

*****

Zachary, nemůžeš jim nechat prasknout postel. Nejsi démon! Ale co kdybych zavolal Taura? Je to můj nejlepší kamarád, ještě k tomu Padlý Anděl... Ale zase teď sekám latinu. Takže malé pozlobení by mi prošlo. Asi...

Ale říkal jsem, že už se nebudu Oliverovi plést do života. A hodlám to i splnit, i kdyby mě to mělo stát veškeré mé sebeovládání. Ale, sakra, vždyť už to dělají tak hodinu v kuse! Mi neříkejte, že si to s ní tak moc užívá.

Nejhorší na tom je, že je musím poslouchat. Nemůžu se od Olivera hnout na krok, po tom, co jsem od cesty z květinářství zmizel, pokud nechci vzbudit pozornost těch nahoře. Alespoň je nemusím sledovat. To by byl vrchol.

Seděl na parapetu a díval se z okna. Ne jednou měl nutkání zmizet pryč. A hodně ho štvalo, že nemůže.

Ale co, kašlu na to!

Seskočil z parapetu a luskl prsty. A postel se pod nimi rozlomila. Čekal všelijaké reakce. Ale rozhodně ne to, že se rozesmějí, ale ve své činnosti neustají.

Takže přemýšlel, co udělat dál. Možná zazvonit? Tím by jim to překazit mohl. Rozešel se ke dveřím a zvenku zazvonil. A pak znovu, znovu, znovu a znovu. A rychle se vrátil do Oliverovy přítomnosti. Jen slyšel Sharon, která mu říkala, aby nepřestával.

Tohle taky nevyšlo...

Ďábelsky se usmál, když dostal přímo geniální plán. Samozřejmě se tam mohl objevit jen tak, aby je přerušil. Ale to by nebylo ono. Trhalo mu to srdce, ať už se snažil všelijak ignorovat jejich náklonnost.

Opět se přesunul za dveře a otevřel je klíčem, která předtím sebral v košíku na botníku. Vešel, aby jim dal poslední možnost přestat. Nic. Uchechtl se. Rozešel se do koupelny, kde pod umyvadlem ve skříňce vzal kýbl. Napustil ho vodou. A šel do ložnice. Hmotný a slyšitelný. A úplně celý obsah, plná nádoba ledově studené tekutiny, skončila na dvou rozpálených těl, kteří se dostávali do nejlepšího.

„Promiň, zlato, ale přehrává. Sice se říká, že i s malým kašpárkem jde zahrát velké divadlo, ale věř mi, že u tebe to neplatí," ušklíbl se, otočil a rozešel se i s prázdným kýblem pryč. 

-----
Teď budu naprosto upřímná, když řeknu, že nemám nejmenší tušení, co se mi honilo hlavou, když jsem tuhle kapitolu psala. Hlavně ten konec. Pravděpodobně jsem zoufale potřebovala jen vyplnit nějak místo. :D No... mazat a předělávat to už nebudu. 

Zároveň bych chtěla moc poděkovat úžasnému grafikovi, který vytvořil nějaký... už koukatelný cover. :D 
Děkuji moc SiriZirael