Innominatam

#28 - Ilias

Kráčel po dlouhé dlážděné chodbě. Každý krok se rozléhal daleko k vysokému stropu, jen málo byly zvuky pohlcovány gobelíny na bílých zdech. Hlavou se mu proháněly různé myšlenky, nedokázal se kvůli nim na nic soustředit. Zmocňovala se ho nervozita a pochyby.

Dělá dobře?

Ublíží tím někomu?

Jak to bude probíhat?

Pohlédne ještě někdy do těch dokonalých očí, které ho očarovaly na první chvíli?

Nebo ho bude po této schůzce nenávidět?

Spousta otázek ho strašila, žádné odpovědi ovšem nedostal. Ty zřejmě dostane, jakmile opustí místnost, do které vedly dveře, na které právě zaklepal. Třikrát se klouby ruky setkaly s těžkým dřevem. Poslední vteřiny na rozmyšlení. Nádech, výdech.

To zvládneš.

„Dále!" ozvalo se. Už nebyl čas na rozmýšlení. Teď, nebo nikdy.

Otevřel vyřezávané dveře a vstoupil dovnitř. Došel k jedné ze dvou bílých polstrovaných stoliček naproti velkému a mohutnému stolu ve světle modré barvě. Usadil se. Křídla srovnal na zádech, aby mu nepřekážela, ale zároveň aby ukazovala, jak moc silný Anděl to je. Musel vypadat sebevědomě, jinak mohl rovnou odejít, protože by ho nikdo nebral vážně.

Což by bylo ale lepší.

„Co potřebujete?" Starší Anděl pozoroval muže před sebou s podezřívavým pohledem. Brýle mu sklouzávaly na dlouhém stařešinském nose, ukrývajíc pár očí jedovatých jako hadí jed. Ovšem zároveň schovávaly moudrost všech zemí.

„Myslím, že... od vás potřebuji poradit," vydechl. Sklopil pohled do klína, aby dodal svým slovům bezradnost a pokání. Ovšem hned na to se opět narovnal a spojil s ním pohled.

„Opravdu? Anděl jako vy potřebuje pomoct? Poslouchám, co váš tíží?" Ustal starší ve veškeré práci a věnoval veškerou pozornost jen chlapci před ním. Bylo dost zvláštní spatřit někoho jako on přijít žádat o radu. Podobných případů bylo za celý jeho život opravdu pramálo, jelikož tito Andělé se vymykali většině kontrolám, pravidlům a celkově tabulkám, které se postupně v jejich světe vytvořily. Nemluvě o stáří, které bylo v jejich případě opravdu chvályhodné i na jejich poměry. Prostě se to nečeká. 

„Innominatam. Začíná se vracet jeho já," začal, „chci mu pomoct zastavit jeho staré já." Složil si ruce do klína a trochu více se narovnal. Věděl, co všechno svými slovy riskuje, proto doufal, že zároveň Zacharyho svými slovy i zachrání. Potřeboval ho ochránit, aby se nestal nebezpečným a nepotkalo ho něco ještě mnohem horšího.

„Skutečně? To je velmi vážná věc, Ilio. Jste si jist?"

„Tak jistý, jako nikdy v životě," okamžitě potvrdil svá slova. Srdce mu rychle tlouklo strachem. Plíce se mu stahovaly očekáváním toho nejhoršího, ale zároveň ho zaplavovala naděje, že vše nezničí. Potily se mu dlaně, až si je musel nenápadně utřít do své bělostné košile.

„Vzhledem k aktuální situaci to spoustu věcí velmi komplikuje. Ovšem i řeší," pronesl. Mluvil jako stroj. Odměřeně, bez pocitů. Dlouhověkost si většinou vezme nějakou daň. U něj to bohužel byla empatie.

„Jak to myslíte? Pomohu mu, aby to zvládl překonat. Jen chci svolení k tomu, abych mu řekl, kdo byl. Alespoň část pravdy, prosím." Paže si ovinul kolem těla, jak se ho zmocňovala panika. Tohle rozhodně nevypadalo dobře.

„Vím, jak mu pomoci. Od tebe chci jen to, abys na něj prozatím dohlížel, ano?" Sice to bylo řečeno jako prosba, požadavek, ale Ilias v tom slyšel jen rozkaz, který nedává prostor k žádným námitkám.

„Ano, pane. Udělám, co bude v mých silách. Jen... neublížíte mu, že ne?" Napjal se a naklonil se lehce blíže k druhému Anděli v očekávání odpovědi. Doslova lačnil po záporném slovíčku, aby si mohl být jistý, že bude modrovlasý v bezpečí, aby mohl uvolnit svému svědomí tolik napětí.

„Samozřejmě, že ne. Za co nás máš?"

Jinak přeloženo: Uděláme, co bude v našich silách, abychom udělali to, co je potřeba. A co MY považujeme za správné.

To Iliu vůbec neuklidnilo. Spíše naopak. Už teď litoval svého rozhodnutí. Měl poslechnout své svědomí, které mu říkalo, že z toho nevzejde nic dobrého. Už měl alespoň odpovědi na své otázky.

Udělal jsi dobře? Rozhodně ne. Byla to chyba, které jistojistě budu ještě dlouho litovat.

Ublížil jsi tím někomu? Tomu nejnevinnějšímu. Tomu, jehož oči kradou srdce, která jsou nenávratně pryč.

Jak to bude probíhat? Katastrofálně. Spousta životů zhasne.

Pohlédneš ještě někdy do těch dokonalých očí, které tě očarovaly na první chvíli? Ano. Ale správná otázka zní, zda-li do nich pohlédnu ještě někdy bez pocitu viny.

Nebo tě bude po této schůzce nenávidět? Ani o tom nepochybuji. Sice nejsem nejmladší, ale na rozdíl od něj mě stále jímá dětská naivita.

Ach... Kdy se konečně poučíš, Ilio? 

-----
Never been so defenceless
Never been so defenceless
And you just keep on building up your fences but I've
Never been so defenceless