Innominatam

#25 - Chyba, nebo ne?

„Já... musím jít," vyhrkl Ilias vyděšeně a chtěl jít pryč. Tentokrát ovšem ten, kdo zabraňoval v odchodu, byl modrovlasý. Vzal ho za paži a přitáhl si ho k sobě, až narazil do jeho hrudi. Pohlédl do modrých očích a zmaten v nich hledal odpovědi na všechny otázky, a že jich nebylo zrovna málo.

„Nemůžu ti to říct, i když bych tak moc chtěl," vydechl roztřeseně dřív, než ze sebe stihl Strážný Anděl cokoliv dostat. Spodní ret se mu lehce chvěl a jeho vždy veselá a dobrá nálada nebyla nikde k nazelení.

„Proč nemůžeš? Prosím... Nechci takhle žít. Víš, kdo jsem? Co jsem? Proč to dělám?" Zoufale mu hleděl do očí. Tak moc toužil po tom konečně vědět, kdo je. Otravovalo ho žití v otázkách a s vědomím, že úplně všichni vědí o jeho identitě o mnoho více než on sám.

„Nemůžu... Promiň, mrzí mě to. Ani nevíš, jak hrozně rád bych ti to řekl." Pevně ho objal a zabořil hlavu do jeho hrudi. Zachary mu věřil. Cítil slzy bezmoci, jak se vsakují do černé košile, stejné jako je měl on sám na svých tvářích.

„Ale pomůžu ti. Ano? Už chápu tvůj problém a zajistím, abys mohl být normální, ano?" Zvedl opět hlavu. Takovou naději, jakou měl v očích malý Anděl, Zach už hodně dlouho neviděl. Pomalu ale jistě zaháněla strach, bezmoc a zoufalost. Opřel si čelo o to jeho a přikývl. Zavřel víčka, pevně ho objal, vdechoval vůni růží a hlubokých lesů, která z něj vyzařovala. A byl zcela klidný. Vnímal jen drobného brunetka, který se mu tiskl v náručí. Nic víc nepotřeboval, nic víc nechtěl. Věřil mu, ze samé zoufalosti se rozhodl, že mu svou důvěru naservíruje pomalu až na zlatém podnose s tím, aby si s ní dělal, co by jen uznal za vhodné.

Zapomněl, že se nachází v klubu plných lidí. Hlasitá hudba se vypařila do neznáma, stejně jako smrad alkoholu, zvratek a občasného závanu drog. Připadal si jako uprostřed klidné louky, kde neexistuje nic jiného než jen štěstí a naděje.

Vydechl přebytečný vzduch z plic. Ruce přesunul na jeho tváře a odtáhl se od něj jen na takovou vzdálenost, aby mohl pohlédnout do modrých bran do duše, které byly tak moc otevřené, ale zároveň nepropustné. Záhadné, ale jako otevřená kniha. Fascinující, překrásné.

Stejně jako jeho rty, do kterých se vzápětí vpil. Natiskl se na jeho měkké růžové polštářky a cítil, jak uvnitř sebe vybuchl. Věděl, co je správně a co ne. Uvědomoval si, kdo je, jaký má být i proč je. Ale zároveň měl v hlavě naprosté nic. Jen modré oči a dokonalé srdíčkové rty, které líbal.

A sakra, měl pocit, že už nikdy nechce líbat nikoho jiného. Oliver byl nikdo. Jen pouhopouhá myšlenka, která zmizela spolu s ostatními v okamžiku, kdy se Ilias objevil. A už si nechtěl vzpomenout. Toužil zůstat v onom okamžiku co nejdéle, nejlépe navždy.

Protože cítil, že je milován a miluje.

Že ví, kdo je a kdo má být.

Kdo je Ilias a kdo má Ilias být.

Co je dobře a co špatně.

Ale hlavně... Věděl, že zabije toho kluka, který do nich v opojení hudbou strčil a donutil je tak přerušit ten dokonale kouzelný okamžik. Veškeré myšlenky byly zpět, ještě zmatenější než doposud. Hádka mezi srdcem a rozumem započala znovu a ještě více a to, co mu před několika vteřinami přišlo jako naprosto samozřejmé se najednou změnilo ve zmatek či propadlo do zapomnění.

Modrá se setkala s modro-zelenou.

Dva dechy se opět spojily, ale už neměly tu odvahu splynout v dalším dokonalém polibku.

„To bylo dokonalé..." zašeptal po chvilce Ilias. Hleděl okouzleně do zraků svého společníka, téměř až opilý úsměv na rtech. Byl šťastný. Vyzařovalo to z něj na sto honů. Zach měl pocit, že se celý temný bar zničehonic rozzářil.

„Já vím." Přikývl a pohladil menšího po tváři. Otřel se svým nosem o ten jeho, načež se mu dostalo jako odpověď tiché zachichotání. Byl sladký a roztomilý a opět usměvavý, jak si ho Zach oblíbil, možná dokonce i zamiloval.

Jejich bublina, kde nebylo nic špatného a zlého, ovšem muselo něco prasknout a tím pokazit atmosféru a vrátit je zpět do reality, kde se nachází v gay baru plného zpocených a značně opilých lidí.

Zamračeně se otočil na člověka, který mu poklepal na rameno, podruhé, aby si vydobyl jeho pozornost. „Co chceš?" zavrčel. Pak se ovšem uklidnil, když poznal Aleca, jeho nejoblíbenějšího barmana ve všech širých světech.

„Omlouvám se, že ničím vaši magickou chvilku, ale Oliver, se kterým jsi přišel, to lehce přepískl. Po tom, co se nechal ojet na záchodech, vypil polovinu flašky vodky a teď zvrací před barem. Pokud nebude mít otravu alkoholem, tak to bude zázrak... Ale jinak tvůj výběr schvaluji, je vážně sladký." Mrkl na modrovlasého s úsměvem, než odtančil opět do víru lidí.

„Sakra," zaklel. Hodně se snažil odolat nutkání do něčeho praštit. Už i cítil, že Oliver není tak úplně v pořádku. Menší mu sebral veškerou pozornost, že si nevšiml, že je něco špatně. V tu chvíli se za to nenáviděl.

„Omlouvám se, ale musím ho jít zachránit," pronesl směrem k Iliovi, ale to už si prodíral cestu ven, zanechávajíc malého Anděla samotného. A jeho první a jediná myšlenka rozhodně nebyla taková, že už navždy bude jen druhý, dokud bude Oliver. 

-----
Tuhle kapitolu naprosto zbožňuju. Upřímně... Teď mám chuť Oliverovi jednu vrazit, když překazil tak dokonalý moment. Ale tak, žádné štěstí netrvá věčně. 

- Do konce zbývá pět kapitol + poslední písmenko. :)