Innominatam

#10 - Vrah koťátek

„Mám k tomu svůj důvod," odpověděl jen a hleděl mu stále do očí. Taková odpověď Olivera absolutně neuspokojila, ale měl pocit, že nic lepšího z něj v tuto chvíli nedostane. Ať už mu to řekla jeho řeč těla či tón, rozhodl se to nechat někdy na příště.

„Fajn... Proč tě nikdo nemá rád? Nebo... Proč tě nemá rád nikdo z tvého světa?" zajímal se dál. Bažil po dalších informací, jako člověk putující po poušti touží po vodě.

„Protože jsem jiný, nedržím se pravidel. Vybočuji." Pokrčil ledabyle rameny. Blonďáka celkem dost překvapovalo, jak dokonale bezcitnou masku si Anděl zvládal držet. Zamyslel se nad tím, jestli by se mu podařilo ji rozbít. Nakouknout za ni. Velmi doufal, že ano. Vlastně ani netušil, proč po tom tak touží...

„V čem jsi jiný?" zkusil své štěstí alespoň takto, i když následné uchechtnutí od Zacha mu opět malinko snížilo naděje na poznání toho magického tvora před ním. Přesto se rozhodl nevzdát.

„O, milý Olivere, vážně věříš tomu, že bych ti to řekl?" Zakroutil hlavou a lehce sklopil pohled, aby nabyl arogance, jak kdyby mu tón hlasu nestačil. Také to bylo poprvé, co uhnul pohledem. Blonďák ale vítězství neslavil, jelikož toho nechtěl dosáhnou tak, že by se mu vysmíval. Byť emoce projevil.

„Ano, a víš proč?" Nakonec se po chvilce rozhodl hrát víc jeho hru. Naladil se na jinačí notu a taktéž nasadil arogantní masku. To, co teď řekne, buď jejich vztah naprosto zničí, nebo mu to dá odpovědi na jeho otázky.

„Ano? Copak je ten důvod, drahý Olivere?" zavrněl a položil si lokty na stůl. Pohlédl mu opět do očí, hlavu opřel o dlaně. A čekal, co z něj vypadne.

„Protože-"

„Jsem doma, miláčku!" rozezněl se celým bytem hlas jeho snoubenky. Zaklel naštvaně. Nejraději by ji okamžitě vyhodil, aby mohli se Zachem dokončit jejich rozhovor. Ale očividně mu to nebylo dopřáno.

„Jsme v kuchyni," zavolal směrem k chodbě Oliver. Během několika vteřin už se tam nacházely tři osoby. Dva lidé, jeden Anděl. Muž - zmatený, naštvaný a lehce otrávený. Žena - nadšená, šťastná, možná lehce vyděšená. A nakonec Strážný Anděl, zlomený, uzavřený, rozhodnut nikdy nepodlehnout jakýmkoliv citům. Mlčky na sebe hleděli. Dokud se Zachary nezvedl a neodešel do jednoho z pokojů, kde zamkl a následně se v nehmotné a neviditelné podobě se nevrátil zpět.

Oliver ho cítil. Ostatně jako všichni cítí své Strážce, jen si to na rozdíl od něho neuvědomují. Hned se podíval směrem, kde ho vnímal nejvíce. Zašeptal k tomu místu: „Ještě jsme spolu neskončili." Otočil se a usmál se na Sharon. Políbil ji a objal, konečně se dočkala přivítání, jaké očekávala. Poté se ale odtáhla a vážně se podívala Oliverovi do očí.

„Nechci, aby s námi bydlel i ten divný kluk... Mám pocit, že ve volném čase vraždí koťátka a nebo je zhulený. Jen se podívej, jak vypadá, je oblečení a chová se... Beztak se koupe v krvi lidí. Proto bylo takové množství pohřešovaných osob." Otřepala se. Myslela to smrtelně vážně, to jí viděl na očích, ale ani tak nedokázal zabránit výbuchu smíchu. Kdyby jen věděla... Zach a vrah koťátek? Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by tak moc miloval kočky.

„Lásko, věř mi, bojíš se úplně zbytečně. Opravdu je neškodný. Občas trochu děsivý, ale... To je občas každý, ne?" snažil se ji uklidnit a opět ji objal, když si všiml, jak moc se urazila jeho výbuchem smíchu.

„Dobře... Ale stejně ho tady nechci, Když nás vyrušil, když jsme dělali... to," Oliverovi přišlo velmi roztomilé, jak se bránila slovu sex, „bylo to trapné. Myslela jsem si, že jsme se ho zbavili... Očividně ne. A buď ho vyhodíš ty, nebo já. Dávám ti na to ale týden, jasné?" Odtáhla se od něj a založila si ruce na hrudi.

„Miláčku, ani si nevšimneš, že by tady měl být," zkusil to ještě usmlouvat. To bylo poprvé, co se schylovalo k hádce. A Oliver kupodivu nechtěl couvnout. Měl nutkání Zacharyho bránit jako mladšího bratra. Nebo svého přítel- NE! Nebyl můj přítel a ani nikdy nebude.

„Je mi to jedno. Až budeme mít děti, nechci, aby se bály přijít domů, protože je ten děsivý strejda bude obtěžovat."

„Ale Sharon, on by dítěti nikdy neublížil." Snad nikdo nedokázal předpokládat příval lží, který se mu hned na to dostal do uší.

„Viděla jsem ho nedaleko školy, jak si tam povídá s malými dětmi. A pak je odvedl do postranní uličky, kde je osahával!" A to bylo poprvé, rozhodně ne naposledy, co pochyboval o tom, zdali si bere opravdu lásku svého života, nebo jen velkou chybu.

-----
Miluju tuhle kapitolu. :D Ale naprosto. A teď mě tak napadá, že rozhodně do druhého dílu musím někam narvat jen kapitolu o tom, jak bude Zach s kočkami. Protože... Oh my Loki, to je tak dokonalá představa. A sladká.