Innominatam

#11 - Čubka, nebo krůta?

Uběhl týden od toho, co proběhla největší hádka jejich životů. Zachary ji prožíval se strachem, že jí uvěří, ale zároveň i s láskou, protože ho tak urputně bránil. A nakonec s obrovskou bolestí, protože se nakonec v té výměně názorů vzdal a slíbil, že se ho pokusí vyhodit. A jak tak teď pozoroval Olivera, tak měl pocit, že ten den právě nastal. Zhluboka se nadechl a opět vydechl, jakmile se ozvalo místností zavolání jeho jména, a během chvilky už seděl v kuchyni za stolem a hleděl do zlatých očí svého svěřence.

„Nemůžeš mě vyhodit, sám to moc dobře víš," upozornil ho raději. Dal si nohu přes nohu a ruce složil do klína. Rozvalil se na židli, byl ztělesněním arogance a egoismu.

„Nechci tě vyhodit. Jen o něco požádat," povzdechl si blonďák a pevněji sevřel v dlaních svůj hrneček. Dlouhé vlasy mu padaly do obličeje, překážely ve výhledu, ale bylo mu to v tu chvíli jedno, neřešil to. Zacharymu to ale přišlo roztomilé.

„Ne? Páni, jsem překvapen. Už jsem téměř kvůli té čubce posílal dopis na přesun," poznamenal kousavě.

„To-to vážně?" Okamžitě se mu překvapeně podíval do očí. Mohl v nich cítit ublíženost a zradu, což Anděla na jednu stranu bodlo u srdce, ale na druhou ho skutečnost, že by mu chyběl, způsobila příjemné teplo na hrudi.

„Ne, ale teď bys mi měl říct, co máš na srdci. Nerad bych se setkal tváří tvář s tou krůtou."

„Můžeš ji prosím přestat urážet?" Protočil očíma, „a chci, abys fungoval jako... Jen jako můj Anděl Strážný. Nechci, aby ses ukazoval..." Opět se jeho zlatavé oči zadívaly na tmavou tekutinu v hrníčku.

„To myslíš vážně?" odfrkl si, „netušil jsem, že jsi až takový podpantoflák... Nebyl jsi to ty, kdo přesně tohle původně odmítal, když jsem to navrhoval?" Vstal od stolu. Srovnal si své svůj dlouhý černý kožený kabát. Otočil se k němu zády a zahleděl se z okna.

„Je to moje nastávající." Jeho pohled se opět zabodl do Anděla. Cítil, jak pozoruje každý jeho pohyb, každé napnutí svalů.

Kuchyní se ozvalo zavrzání židle, když se odsunula od stolu. Dotyčný muž totiž také vstal. Udělal několik kroků k oknu a svůj zrak stočil na stejný bod, jako vyšší osoba vedle něj. Oba dva se cítili zmateně a zrazeně. Oliver měl chuť utéct, schovat se někam a doufat, že všechno po chvíli přestane. Zachary byl naplněn naděje, strachu a neopětované lásky. Ale hlavně odhodlání.

Otočil na blonďáka hlavu. Zkoumal jeho profil. Nos, oči, bradu... Přišel mu hrozně roztomilý.

Jeho dlouhé blond vlasy padaly kousek pod ramena v hustých pramenech. Lehce se kroutily, ale nebylo to nic přehnaného. Někdo by mohl říct, že je to až dámský účes. Ale jemu to prostě slušelo. Co na něm bylo ale nejkrásnější, byly jeho oči. Věděl, že zamilovat se do zlatých mincí je klišé, ale těm dvou sluncím se nedalo odolat. Zářily jako vybuchující hvězdy, když se smál a byl veselý. Ztmavly jako zašlá koruna, která již dávno ztratila svůj lesk, jakmile se jeho nálada změnila na naštvanou, ba smutnou. I přes to, že v nich mnohokrát spatřil lásku k jiné osobě, o nich snil pokaždé, co je spatřil nemohl, a obdivoval, když se v něm mohl začít topit. Nepřál si nic jiného, než se do nich dívat do konce věků. Jeho rty přímo vybízely k polibkům. Nebyli příliš výrazné, takže kdyby je laskal dostatečně dlouho, napuchly by a krásně vynikly. Nic víc nepotřeboval. Jeho celkové rysy obličeje nebyly nijak extra ostré, byť kulatý obličej úplně neměl. Prostě to byl on. Zachary by byl schopen popisovat jeho krásu, že by inkoust pošpinil sto stran, ale přesto by potřeboval více. Byl malý, ale ne příliš. Jen menší než Zach. Hubené tělo a ten zadek! Možná by si ho jen mohl více vykrmit a byl by nejdokonalejší stvoření na světě. A takto by mohl pokračovat dál a dál...

„Proč mě tak pozoruješ?" prolomil po několika dlouhých minutách Oliver ticho a stočil pohled do očí tak zvláštních, až jim propadal víc a víc. Ovšem neuvědomoval si to a popíral to.

„Abych si tě zapamatoval..." řekl a otočil se na něj celým tělem. On ho následoval, až si nakonec hleděli z očí do očí.

„Dovol mi se rozloučit s tím Oliverem, kterého miluji," zašeptal téměř neslyšně. Stále se topil v dvou sluncích a nepřál si být zachráněn.

„Do-dobře," řekl nejistě. Zachary viděl strach, zmatenost a nejistotu, které se mihly v jeho tváři. Položil mu obě dlaně na tváře.

Anděl se sklonil, až se jejich dech promíchal. Pečlivě pozoroval Oliverovu mimiku. Chtěl v něm přečíst, co si o tom myslí. A taky se reakci dočkal. Přivřel své oči a dychtivě zaklonil hlavu, aby mu byl blíže. Bylo jasné, že jeho tělo reaguje jinak, než chce jeho hlava. A možná to byl jasný příkaz k tomu, že Zachary svého vysněného získá. A půjde i přes mrtvoly.

Nejspíše se zamyslel na příliš dlouhou dobu, protože Oliver si nejspíše začínal uvědomovat, co se děje. Proto se rychle sklonil a okamžitě spojil jejich rty do jednoho. 

-----
Hehe... Že by se Oliver konečně přestal chovat jako idiot? :)