Innominatam

#22 - Romantický déšť

„Nejsem vrah. Nikdy jsem nikoho nezabil..." Chvíli bylo ticho, rušeno jen kapkami vody, které se pomalu ale jistě začaly snášet z nebe. Zachary čekal na reakci, Ilias přemýšlel, co na jeho slova říci. Upřímně ho překvapila. Myslel si... Vlastně ani netušil, co si myslel. Ale vražda by ho rozhodně nenapadla.

„A kdo tvrdí, že ano? Zlato, jsi příliš ryzí a čistý na to, abys mohl zabíjet," pronesl po chvíli. Objal ho a roztáhl křídla, který následně spojil nad nimi jako deštník, aby ani jeden z nich nebyl mokrý. Bylo to magické gesto, které působilo uklidňujícím dojmem. A Zach za to byl opravdu vděčný. 

„Oliver... Myslí si, že jsem zrůda. Jsem zrůda, Ilio? Myslíš si to taky?" Takovou zoufalost po vyvrácení tvrzení snad nikdy neviděl. Pohlédl do zeleno-modrých očí a zavrtěl záporně hlavou. Samozřejmě, že si to nemyslel.

„Nejsi zrůda, monstrum, obluda, netvor, nestvůra, příšera, psychopat, sociopat a ani další podobná slova. Jsi jen... Anděl, který neví, kdo je. Proč by si to tvůj svěřenec měl myslet?" Věnoval mu milý úsměv plný podpory a pochopení. Moře kolem nich se zvedalo k nebeským výšinám, kam až vlny vítr donutil jít, blesky křižovaly nebe plné černých beránků doprovázené ohlušujícími hromy. Ale přesto, chráněni bělostnými křídly, které lehce zářily a dodávaly naději jen při pohledu na ně, se cítili oba dva chráněni a v bezpečí. Jako v místnosti, kde jsou jen sami dva, nikdo na ně nemůže a nic jim neublíží.

„Víš... Já ti to nechci říct." Ilias ucítil ruce kolem svého pasu a hlavu, jak se mu zabořila do hrudi. Okamžitě ho objal zpět. Již z jejich prvního setkání pochopil, že je pro něj otevřít se někomu velmi vzácné. Vážil si toho, že to udělal před ním. A rozhodně zařídí, aby toho později modrovlasý Anděl nelitoval. Možná jen vybral příliš slabou chvilku, ve které se nacházel, přesto s tím nakládal jako s nejvzácnějším pokladem.

„Nemusíš, zlato. Ale věř, že ať už se za tím skrývá cokoliv, nemá právo tě osočovat z toho, že jsi zrůda. Jsi moc roztomilý chlapec. Tak se usměj, abys byl ještě roztomilejší," zaculil se Anděl Osvícení, až ukázal svoje ďolíčky.

„Jsi blázen, Ilio," uchechtl se, ale přeci jen se slabě usmál při pohledu do modrých očí, které vypadaly jako okolní moře, jen pokud by bylo poledne a ne hluboká noc.

„To mi říká spousta bytostí," zasmál se a prohrábl modré vlasy, „ale měli bychom jít. Moknou mi křídla a začínají být těžká. Tak pokud je nechceš nahradit svými, tak pojď. Ani bych se nedivil, kdyby ten tvůj svěřenec měl o tebe strach. Jak dlouho už jsi vůbec pryč?"

„Netuším... Pár hodin to bude." Chytil se nabízené ruky a seskočil ze zábradlí na dřevěnou podlahu. Protáhl si záda, a aniž by pustil Zacharyho ruku, rozešel se směrem pevnina.

„A nejsem roztomilý," prohlásil po chvíli ticha vyšší z nich. Jako odpověď dostal jen hlasitý smích.

*****

Oliver se prudce posadil, když ucítil, že se Zachary přibližuje k němu. Bylo to jako šestý smysl, který má každý, jen hodně málo lidí ho dokáže vnímat.

Vstal z postele a rozespalý ho šel hledat po bytě. Chtěl se mu omluvit a dokázat mu, že svá slova nemyslí vážně a rozhodně si o něm nemyslí nic špatného, že mluvil v afektu a nemyslel.

Jaké bylo překvapení, když svého Strážného Anděla skutečně uviděl, ale nebyl sám. Opřel se o rám dveří z ložnice do menšího obýváčku a pozoroval, jak se snaží ručníkem utřít něčí hlavu a společně zadržují smích.

„No tak, Zachary. Já bych to zvládl sám," dostal neznámý ze sebe, ale bylo to podivně huhlavé kvůli ručníku.

„Já vím, ale zmokli jsme kvůli mně, tak se o tebe i postarám. Chceš čaj? Kafe? Cigaretu? Sakra, dneska jsem měl jen asi tři," zamyslel se se smíchem Zachary a hodil po něm nakonec ručník, aby ho už netrápil. Ani jeden si nevšiml stojícího Olivera jen pár metrů od nich, byť ho oba dva podvědomě cítili, Zach dokonce i více.

„Čaj, zlato," zaculil se nižší kluk. Teď už v něm blonďák poznal toho Anděla z parku, na jméno si ale nevzpomněl. Ovšem to bylo jedno, protože ho přepadla ohromná vlna žárlivosti, když Strážného Anděla oslovil zlato.

„Hned to bude," zasmál se Zach. Během pár vteřin už tam nebyl a jen slyšel téct vodu v kuchyni. Odkašlal si. Sedící Anděl ihned otočil hlavu směrem k němu a věnoval mu podivný nicneříkající úsměv, až mu z toho přešel mráz po zádech.

„Omlouvám se, jestli jsme tě probudili," mile pronesl. Oliver se jen lehce zamračil a přikývl. Rozešel se do kuchyně, ignorujíc další pohledy hnědovlasého.

„Zachu?" zašeptal tiše. Zach se tentokrát lekl. Poznal to, jak sebou celé jeho tělo cuklo. Jen se slabě pousmál. „Omlouvám se za to, co jsem ti řekl. Nemyslel jsem to tak, opravdu. Jen jsem... byl naštvaný. Na všechny, na všechno, na sebe... Mrzí mě to, skutečně."

„To je v pořádku, odpouštím ti. Už se nezlobím," ujistil ho s úsměvem modrovlasý a zalil dva hrníčky s čajem. Vytáhl si cigaretu, vložil si ji do úst a zapálil.

„Vážně se nezlobíš?" Nevěřil tomu, že by ho to tak rychle přešlo. Ale na druhou stranu... Kdo ví, co s ním udělal ten cizí Anděl. Nelíbil se mu. A rozhodně za to nemohl fakt, že mu pomalu ale jistě přebíral Zacharyho. Ne-e. Rozhodně ne.

„Nezlobím. Přemýšlel jsem a... Opravdu. Hlavně se tím už netrap, je to zbytečné." Vzal oba dva hrnky do rukou a šel zpět do obýváku. Těsně přede dveřmi se ale zastavil a podíval se do zlatých očí. „Mimochodem... Nikoho jsem nezabil. Nikdy." Věnoval mu smutný úsměv a odešel. 

-----
Zbývá osm kapitol do konce. :D Pokud nepočítám písmenkové kapitoly, které budou dvě. Takže deset. :D