Innominatam

#12 - Výčitky, výčitky a jdeme se opít

Polibek trval několik dlouhých minut, kdy si oba dva přáli, aby nikdy neskončil. Společně cítili, že takto je to správně a nikdy si nepřejí líbat rty někoho jiného. Zapadly do sebe jako dva puzzlíky. Jako když se na dlouhou dobu ztratí poslední dílek skládačky a po mnoha letech se konečně objeví.

Zachary si slíbil, že bude bojovat mnohem více než doposud. Až do posledního dechu. Možná předtím pochyboval o tom, jestli to má vůbec cenu. Ale již ne. Jeho srdce skákalo radostí a dělalo přemety, až se divil, že mu nevyletělo z hrudi přímo do západu slunce. Splnil si, o čem dlouhé dny, týdny, ba měsíce snil. Přál si jen zastavit čas, aby ten moment nikdy neskončil, jelikož se dost obával následků. Přesto byl připraven jim čelit.

Oliverovi se zase zastavilo myšlení, nejspíše jako obranný mechanismus před výčitkami svědomí. Nepřemýšlel, jen si užíval tu chvíli. Moment, kdy až teď cítil tu skutečnou lásku v polibku. Bylo to něco naprosto jiného než s Sharon. O tolik lepší! Polibky oplácel se stejnou vervou, jako je dostával.

Ale nic nevydrží věčně a ani ta dokonalá chvíle. Zničila se ve chvíli, kdy se ozvalo prásknutí dveří a ženský hlas.

„Jsem doma, Olivere!"

*****

Po tom polibku, jako kdyby Oliver úplně zchladnul vůči Zachovi, naopak byl více pozorný k Sharon. Mělo to jednoduché vysvětlení. Vyčítal svému Andělovi, že ho políbil a donutil ho se cítit skvěle s někým jiným než se svou snoubenkou. A měl neskutečné výčitky svědomí, že svou nastávající podvedl, tak se alespoň snažil ulevit své mysli tímto způsobem. Svého Strážce neviděl, občas ani necítil. V tu dobu se cítil nejvíce uvolněně, protože jeho mysl se alespoň nesoustředila tolik na ten polibek. A pokud se Zach snažil projevit jakoukoliv snahu, byl okamžitě umlčen.

Takto to probíhalo celý další měsíc, dokud nenastalo dvacátého čtvrtého července. Zítra se má Oliver ženit a právě se připravoval na svou rozlučku se svobodou. Upřímně se na ni těšil, protože tam uvidí po dlouhé době své přátele. Hlavně Sebastiana, se kterým se znal již od narození a prošli spolu doposud všemi etapami života.

Upravil si bílou košili, zkontroloval vlasy v copánku a setřepal rukou neviditelné smítko z černých kalhot. Byl připraven vyrazit.

„Lásko, tak já jdu." Došel do kuchyně, kde políbil svou snoubenku do vlasů. Byla v krátkých žlutých koktejlkách, také připravená jít se poslední večer svobodně bavit do města.

„Já mám ještě půl hodiny, užijte si to, ale moc mi nezdivoč. Zítra se bereme, nezapomeň," zachichotala se a jemně ho políbila na rty. Oli se jen uculil.

„Neboj, drahá. Měj se," rozloučil se a během několika málo minut už byl pryč z bytu. Téměř hned, jak vstoupil na ulici, se vedle něj objevil Zachary. Blonďák mu nevěnoval sebemenší pohled, jako kdyby tam ani nebyl. Stále plánoval pokračovat ve své hře na nevnímání.

Věděl, že ho nemohl ignoroval stále. Už jen kvůli tomu, že je to jeho Strážný, sakra, Anděl a bude s ním trávit každičkou vteřinu svého zpropadeného života.

„Je ti jasný, že jednou se na mě podívat budeš muset?" ozval se po chvíli hlubší hlas, který rezonoval v jeho uších.

„Ne, pokud zmizíš. Nechci tě tady, nechci tě vidět, slyšet. Nechci tě vůbec ve svém životě!" Prudce se otočil a hleděl přímo do modrozelených očí. Zničehonic vybouchl, i když ještě před chvilkou jeho mysl byla naprosto klidná. Byl zmatený ze sebe samého, veškeré pocity se snažil potlačit, aby Sharon nic nepoznala. Proto nebylo divu, že když Zach promluvil, bylo to jako by zapálil knot dynamitu, který byl ale příliš krátký na to, aby se dal ještě uhasit. Tak se odpálil hned.

Jeho Anděl vypadal upřímně překvapen z jeho slov. Ale během vteřiny si opět nasadil svou masku, která se na něj jen arogantně usmála, až měl Oliver pochyby, že chvilkovou prasklinu v jeho egu viděl.

„Myslíš, že bys dostal lepšího Anděla? Už jeden od tebe odešel. Jakmile bys přišel i o mně, pravděpodobně bys ho neměl vůbec. Nebo by nasadili Démona... Jo, ti jsou hrozně fajn," uchechtl se. Ruce si dal za záda a ještě víc se narovnal, aby z něj vyzařoval strach a dominance. Což se i povedlo, protože Oliver jeho slovům uvěřil. Ani na chvilku ho nenapadlo, že by lhal. Vždyť to byl Anděl! Nikoho by se nezmocnily pochyby o jeho slovech. A co, že byl Zach jiný než ostatní... A pravdomluvný Anděl byl stejně vzácný jako růže během zimy.

„Tak se neukazuj. Zítra si beru tu nejlepší ženu na světě, takže už se mnou stejně nemusíš trávit čas." Pokoušel si uchovat chladnou hlavu. Nedovoloval, aby nad ním opět převládly jakékoliv špatné myšlenky kontrolu. A už vůbec ne ta, která ho nutila umlčet Zacha tím, že by se natiskl na jeho rty.

„Myslíš, že se mě tak snadno zbavíš? Navíc mě velmi překvapuje, že si myslíš, že si ji vezmeš... Mám pro tebe svatební dar, drahý Olivere."

„Můžeš si ho nechat, nic od tebe nechci," zavrčel naštvaně, otočil se k němu zády a opět se rozešel pryč. Ani si pořádně neuvědomil, že zastavil.

„Ne, děkuji. Vím, že se ti bude líbit. Ale asi z něj nebudeš mít takovou radost, jakou jsem měl já, když jsem ho pořizoval." Radostně zatleskal rukama a Oliver neubránil pohledu na jeho osobu. Jeho radost a jiskra v očích jako u malého dítěte zapříčinila, že se blonďák pousmál nad jeho roztomilostí. A už na něj pomalu ani nedokázal být naštvaný.

„Dobře, tak mi ho můžeš dát."

„To si piš, že ti ho dám. Ale ještě před obřadem. Pak bys totiž byl na mě naštvaný," oznámil mu a srovnal s ním krok, jelikož doteď byl za ním.

„Proč myslíš, že bych byl naštvaný?" Zvědavě naklonil hlavu na stranu a pečlivě si ho prohlédl od hlavy až k patě, než zůstal v jeho očích, kde obdivoval, jak se zelená míchala s modrou. Jing a jang, k ničemu jinému by to nedokázal přiřadit. Byl moc rád, že se k tomu polibku již nevraceli.

„Že jsem ti ho nedal dříve." Daroval mu jen nechápavý pohled.

„Uvidíš, uvidíš," zavrněl tajemně. 

-----
Copak asi Zachary chystá? Uvidíme. Jen vám můžu říct, že má zkušební čtenářka ze mě byla na nervy, jelikož než nastal den svatby, celkem dost jsem to protahovala. :D Ale řekla bych, že se máte na co těšit. *mrk*