Innominatam

#20 - Hodina francouzštiny

Pozoroval Olivera, jak se snaží naučit toho studenta mluvit jazykem lásky a romance. Vždyť francouzština byla tak jednoduchá! Absolutně mu nešlo na mysl, z jakého důvodu stále nedokázal vyslovit slovo les journaux. Vždyť nebylo nic snadnějšího než prostě říct ležurno. A rozhodně za to nemohlo to, že jakožto Anděl dokázal ovládat úplně každý jazyk všech světů. Tak. Ať. Už. Sakra. Řekne. Ty. Podělaný. Noviny!

Měl zůstat s Illiou, byl to vážně hodný a milý kluk, se kterým se nenudil. Sice musel po pár minutách, co Oliver odejít, zmizet taky, ale již teď věděl, že na toho Anděla jen tak nezapomene. Snad ho ještě někdy potká. Byl by z něj opravdu milý kamarád. Necítil by se konečně tak sám, jako cizinec.

Jenže na druhou stranu... Sice se snažil tvářit v pohodě, když zjistil, kdo je, jenže z něj cítil lehké napětí. Jako kdyby věděl.

Třeba ví! A mohl by ti vše vysvětlit.

Hloupost... Pravděpodobně se už nikdy neuvidí. Navíc dosti pochybuješ, že by jeho nervozita mohla pramenit z něčeho jiného. Jsi známé jméno. Jediný Anděl, který neví. Nic víc v tom nehledej.

Jistě. Jenže taky vypadal dosti staře. To znamená, že si musí pamatovat i období, které ty jsi úspěšně zapomněl.

Nezapomněl jsi schválně! Byla to tenkrát nehoda, pamatuješ? Jak ti to vysvětlovali a pomáhali ti si zvyknou na druhý život?

Ale notak, kdo kdy slyšel o Andělovi, který trpí amnézií? No tak, Zachary. Už tolikrát jsi mě poslechl, udělej to i teď. Nevěř tomu naivnímu idiotovi, nevěř mozku a soustřeď se na srdce a svou intuici. Ještě nikdy jsem tě nezklamal.

Rozhodně si Zachary nepřipadal jako blázen. Ne-e. Nikdy. Vůbec ne, když si v duchu nechával kecat do života od dvou neexistujících hlasů. Ale pomohly mu se se vším smířit. Poslouchal, co mu radilo srdce a říkal mozek. Zvážil všechna pro a proti a pak se zachoval tak, jak to nečekal ani on a akorát si následně nadával do idiotů.

A tak to udělal i teď.

Protože to cítil.

Zvedl se a nepozorován kráčel místností, omámen tou vůní, která zastínila jak hlas srdce, tak i mozku. Jediná racionální myšlenka, která mu proběhla hlavou, byla, že by svým hlasům měl dát jméno. Přeci jen, jsou jako jeho mazlíčkové, tak si zaslouží se nějak nazývat.

„Zachary, kam jdeš?" pracovnu protkl Oliverův klidný a tichý hlas, který viditelně skrýval strach a zmatení, přesto se snažil si udržet chladnou hlavu. A Zachary se sekl. Zůstal stát s levou nohou nakročenou vpřed, nosními dírkami rozšířenými, jak se snažily pojmout co nejvíce oné vůně. Oblbovala mu smysly, snažila se pojmout jeho mozek i srdce do své moci a nepustit ji, dokud nenaplní, co musí.

Nic neříkal, stál, čekal. Jenže jeho sebeovládání nevydrželo dlouho na to, aby dotyčný mohl odejít a jeho tak netrápil pach. Navíc se přibližoval! Zhluboka nasál vzduch do plic a stejně dlouze i vydechl, než přidal do kroku, aby tam byl co nejdříve.

„Zachariáši, uděláš ještě krok a přísahám, že ti něco udělám!" vykřikl blondýn. Anděl slyšel kolečka od křesla, ve kterém seděl. Zřejmě vstal a kancelářská židle se odsunula. Slyšel, jak něco narazilo do skříně u zdi. Neohlížel se. Jen upíral své smysly na cokoliv jiného, než bylo to aroma prohřešku a viny. Opravdu se snažil, ale bylo to zatraceně těřké.

„Šikovný, Zachu. Zůstaň stát a podívej se na mě, ano? Ten člověk nic neudělal, není důvod ho trestat." Zlatá se setkala s zelenomodrou, jak se menší muž postavil před vyššího a pohlédl mu hluboce do očí. „Vnímej jen můj hlas, nic jiného není potřeba, ano? Nic jiného."

Jenže jakmile se otevřely dveře a dovnitř vstoupil postarší muž, který způsobil, že Anděl přišel o sebekontrolu, tak veškerý klid, který Oliver vybudoval, byl rázem zapomenut. A jeho podoba se rozplynula. Vlastně si ani neuvědomil, že se svému svěřenci ukázal, dokud na něj nepromluvil.

Nevnímal další slova od malého blonďáčka, nedokázal rozeznat, co říkal ten student, kterého učil. Natož, aby poslouchal muže s lesklou pleší, vráskami po celém obličeji a lehkým bílým strništěm na tváři. Nic nebylo důležitého.

*****

„Jak ti mám sakra pomoct, když mě neposloucháš?" rozčiloval se Oliver, jakmile byli v bytě, kde oba dva přebývali, byť jeden z nich nemusel.

„Nepotřebuji pomoc!" Rozhodil afektovaně rukama a zamračil se.

„Neříkal jsi, že jsem tvoje stopka?" Úplně přešel Andělova slova. Samozřejmě že potřeboval! Možná tomu nevěřil on, ale blonďák ano.

„Byl příliš blízko, já byl až moc znuděn. Potřeboval jsem se zabavit." Netušil, proč na Sharon nemusel Oliver vynaložit takové úsilí a vyšlo to, ale u tohohle chlápka to nezabralo ani na poněkolikáté. Nebo takto... On to věděl, ale ignoroval. Byl to nedůležitý fakt.

„Takže jsi ho zabil jen tak z nudy? Děláš si legraci? Bože, a já myslel, že... Víš co? Klidně vypadni. S vrahem nechci mít vůbec nic společného!"

„Kdo říkal, že jsem ho zabil?"

„Nepokoušej se mi tvrdit, že jsi to neudělal. Je mi naprosto jasný, co to tvoje potrestat znamená. Bože, můj Strážný Anděl je psychopat... Má mě na starost zrůda, vraždící monstrum, to jsem to teda vyhrál," vydechl. Třásl se, zajel si rukama do vlasů. Byl emočně napjatý a pomalu si ani neuvědomoval, co všechno říká, a co svými slovy způsobuje.

Zjistil to, jakmile se podíval na místo, kde se předtím Zachary nacházel. Teď tam nebyl. Až v ten moment mu došlo, jak moc musel svému Andělovi slovy psychopat, zrůda a monstrum ublížit. 

-----
Yo... Omlouvám se? Asi? Heh?