Innominatam

#17 - Dort!

„O ano, na tenhle moment čekám už tak zatraceně dlouho!" vydechl Zachary, který opět stál u Sharon a držel ji kolem krku. Hleděl do jejích vyděšených očí a užíval si ten pocit, kdy síla naplnila jeho žíly a cévy. Nedostala odpuštění. Mohl naplnit to, k čemu byl stvořen.

Počkat, stvořen?

„Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít tu čest ti zničit zbytek života," zavrněl. Zvedl ji vysoko do vzduchu a samolibě se usmál. „Jaký trest si zasloužíš? Cizoložnictví, lži, krádeže... Oko za oko? Nebo mám být mírný? Nah. Nenávidím tě. Hezky si to s tebou užiju. Jen škoda, že tě musím nechat žít."

„Jsi zrůda," zachraptěla naprosto vyděšená žena a pohlédla mu do očí, což dělat neměla. V tu chvíli si svůj život definitivně zpečetila... Tedy snad jen v případě, pokud by Oliver byl zticha. Zach naprosto zapomněla na fakt, že se nachází ve stejné místnosti.

„Zachariáši, co to děláš?" zeptal se vyděšeně. Udělal několik kroků dozadu, ale přesto se snažil působit co nejvíce vyrovnaně. Modrovlasý kluk zastavil a povzdechl si. Hodil ji na zem a udělal rukou znamení nad brunetkou. Zůstala ležet, popadala dech, ale Anděl nad ní neměl již žádnou moc.

„Zachu? Co to bylo?" zeptal se ho znovu. Byl zmatený, zděšený a uvnitř i zlomený. Ale přesto dokázal myslet jen na toho Anděla před ním. A nechápal, kde se v něm vzala ta... pomstychtivá stránka. A jeho temná aura. A ten pohled v očích. A... spousta dalšího. Vždyť andělé by měli být hodní, ne? 

„Nemáš chuť na dort? Já celkem i ano."

*****

„Už máme dort, kafe, já nervy v kýblu. Tak mi vysvětli, o co šlo s Sharon?" otázal se Oliver. Přesunuli se do nedaleké kavárny hned poté, co zrušili svatbu. Většina ho litovala, ale o to on nestál. Uvědomil si totiž, že není tak moc zdrcený, jak by nejspíše být měl. Samozřejmě, že s ním to zjištění něco udělalo. Ale srdce měl v celku. Byl jen naštvaný. Naprosto vytočený, jelikož mu hnusně lhala do obličeje takovou dobu.

„Jsem si jistý, že by bylo lepší ti o tom neříkat. Už jen z toho důvodu, že já sám netuším, co se děje." Pokrčil rameny. V ústech měl cigaretu a snažil se na sebe příliš nepoutat pozornost, aby ho nevyhodili za kouření mezi lidmi.

„Tak mi řekni, co víš," naléhal na něj. Byl zmatený z toho, jak reagoval. Jako kdyby to ani nebyl on. Vypadal jinak - temně, děsivě. Jako smrt nebo ztělesnění zkázy. Nechápal to. Sice i normálně dokázal budit strach, ale rozhodně ne tolik. Navíc měl pocit, že světlo kolem nich v tu chvíli vymizelo, jako kdyby se zaleklo a odmítlo se k němu přiblížit. 

„Proč bych měl?" Podíval se mu do očí a slabě se usmál. Oliver se nad tím pohledem zachvěl a radši sklopil pohled. Přemýšlel, co mu na otázku odpovědět. 

„Protože mě to zajímá?" řekl celkem tiše. Zavládla mezi nimi podivná atmosféra. Ale až překvapivě příjemná, že blonďák úplně zapomněl na nehezkou situaci, která se udála před několika momenty.

„A proč tě to zajímá?" zavrněl něžně Zachary. Jeho hlas naplňovala lhostejnost a nezúčastněnost, stejně jako jemnost a lehkost. Kdyby Oliver neseděl, pravděpodobně by se mu podlomila kolena.

„Protože jsi můj Anděl, přítel," vysvětlil. Ale ať už si snažil nalhat cokoliv, stejně věděl, že pravda byla někde jinde. Jen si to nepřipouštěl.

„Tak přítel, jo? Nejdeš na to nějak moc rychle? Člověk by řekl, že po zkažené svatbě budeš chtít chvíli počkat." Pobaveně si ho prohlédl. Blonďák okamžitě zčervenal a sklopil pohled ke svému dortu, do kterého se konečně pomalu pustil, aby se nemusel soustředit jen na muže před ním.

„Nechej toho, víš, jak jsem to myslel," zahučel po chvíli, jakmile se aspoň trochu dostal z těch rozpaků.

„A zasloužíš si to vědět?" Blonďák zvedl pohled a podíval se na něj. Dychtivě přikývl a sledoval, jak Anděl típnul cigaretu o stůl a dal ji do svého prázdného šálku od čaje. Následně si podepřel rukama bradu a upřel své zelenomodré oči do těch zlatých.

„Když si myslíš, že jsi byl hodný... Tak bych ti to asi říct mohl," pousmál se a pohodlněji se posadil na židli. „Tak kde bych začal? Asi to začalo, když jsi tu krávu požádal o ruku. Opět jsem potkal svého přítele Taura, je to démon. Dovedl mě na jiné myšlenky. A zabralo to, jen trochu jinak, než kdokoliv očekával. Příliš si nepamatuji, jak první noc skončila. Vlastně mám až na začátek totální okno. No, pak se probudím celý od krve obklopen vůní, kterou jsem nikdy předtím necítil... Bylo to zvláštní, ale měl jsem ohromnou chuť toho dotyčného... potrestat. Chápeš? Ublížit mu za to, co udělal špatně. Jakmile jsem mu pohlédl do očí, tak jsem i zjistil, co provedl. Zabil dítě své přítelkyni. Byla těhotná a on z ní to malé vymlátil. Tak jsem... Jednal. Pokaždé je to jiné, ale vždy toho dotyčného potrestám. Neovládám své tělo a myšlení. Vlastně se divím, že jsem se dneska udržel tak dlouho. I když... Ty jsi o tom nevěděl. Mohl jsi jí odpustit a tím ji zachránit. Což jsi naštěstí neudělal. Upřímně nechápu, jak se ti povedlo mě zastavit... Nikomu se to nepodařilo a to se mě pokoušeli zmlátit, zastřelit, pobodat..." uchechtl se, „je fajn vědět, že mohu mít i nějakou stopku."

„Tak... to jsem nečekal," pousmál se nejistě Nenapadlo ho nic lepšího, co na to říct. Musel to prvně alespoň trochu vstřebat. „Počkej, tebe se pokoušeli zastřelit a pobodat!?" 

-----
Doufám, že je Zachovo vysvětlení alespoň trochu jasné. :) Teď nastanou dvě kapitoly klidu, kdy si vůbec nepamatuju, co se děje, než přijde na řadu vlastně to hlavní. *wink*