Innominatam

#9 - Ubrouskový peklo

Pozoroval, jak si blonďatý kluk vybírá se svou snoubenkou barvu a materiál na ubrousky na svatbu. Bylo to tak strašně moc zbytečné! Zachary v tom absolutně neviděl smysl. Spíš naopak, pomalu začal nenávidět všechno, do čeho se dalo utřít. 

Utřu si lososovou pomazánku do hedvábného ubrousku meruňkové barvy, nebo raději obyčejný papírový rudé barvy?

Budou tyto růžové ladit s květinami? Jaké vůbec budeme mít květiny!? 

Myslíš, že je tahle malinově červená špatná k dortu? Přeci jen, bavili jsme se nad jahodovým a citronovým... Takže by se pravděpodobně měli vzít citrónově žluté.

Tenhle má velmi příjemný materiál, co myslíš?

Měl pocit, že mu praskne hlava. O to víc, když pozoroval jejího Strážného Anděla, jak jí našeptával a pomáhal. Sakra! Vždyť je to jen kus látky nebo papíru! Na co takového rozruchu? Stejně většina hostů použije svůj rukáv od saka či košile.

„Sice jsem ti sliboval, že ti dám pokoj, což mi potom nevyšlo a rozhodně se za to omlouvat nebudu, ale... Sakra! Ta kráva je úplně blbá! Je to blbý ubrousek! To si i toaleťák vybírá tak dlouho?"

Oliver ho samozřejmě ignoroval, i když si Zach mohl všimnout, jak se mu zadrhl dech a zrychlil tep. Samolibě se uculil, užíval si jeho reakci. Sice se nemohl rozhodnout, jestli byla pozitivní, nebo negativní, ale nepovažoval to za důležité. Hlavně, že se mu dostalo alespoň nějaké.

„Mohl bys je nechat být," ozval se Anděl, jenž stál za paní, která Oliverovi a Sharon pomáhala.

„Mohl bych, ale taky nemusím," namítl Andělovi a podíval se do jeho bělostných očí. Nikdy se nezhmotnil, proto tak i vypadal. Rysy byly nejisté, rozmazané. Obličej o něco málo ostřejší, ale přesto dosti nejasný. Jen oči, které hleděly na svého svěřence sněhovou duhovkou, ale černou panenkou, svítily jasně. Ostré hrany a zřetelné. A křídla. Ty měl opravdu úchvatná. Ovšem na Zacha dojem neudělaly. To ani omylem.

„Proč jim to děláš? Dostaneš akorát varování!" zamračil se.

„Proč? Nebudu se o tom s tebou bavit." Nechápavě se Oliver podíval směrem, kde viděl svého Anděla. Modrovlasý si neuvědomoval, že mluví nahlas. Nebo mu to bylo jedno. Tak či tak svého svěřence vůbec neřešil.

„Děje se něco, Oli?" ozval se hlas Sharon. Jmenovaný jen zavrtěl hlavou a vrátil pohled na ubrousky.

„Jsi arogantní a sebestředný... Ani křídla nemáš! Jsi jen chabá parodie na Anděla. A svým chováním tomu nepomáháš. Měl by ses uklidnit a pomáhat mu, ne mu ubližovat. To, že ses do něj "zamiloval", neznamená, že mu zničíš život."

„Co si o sobě sakra myslíš? Já mu ničím život? Táhni do pekla. Moje křídla jsou naprosto v pořádku. Ty je nevidíš, protože jsi jen odporná kreatura." Zacharymu blýsklo černě v očích a vyžádal si plnou Oliverovu pozornost. „Já-" Chtěl pokračovat, ale druhý Anděl mu skočil do řeči. A jediné, co mu bránilo v tom, aby mu jednu vrazil, byla jeho poslušnost. Pouta.

„No dovol? Řekni mi, který normální Anděl schovává svá křídla? Jsi-"

„Jsem co? Tak to řekni. Jsem chyba, že? Jsem posel Ďábla, který se k vám dostal omylem. Máš pocit, jako kdybych sem nepatřil a chceš mě nahlásit a zbavit se mě, je to tak? A myslíš, že mě to baví? Nechej mě na pokoji. Věř mi, že nemám nejmenší problém ti způsobit peklo na zemi. Oba dva moc dobře víme, že nejsem takový idiot jako vy. Že moje andělská povinnost je jiná. Nejsem tady, abych pomáhal, ale abych nezavazel. Tak. Mi. Dej. Už. Sakra. Pokoj! Rozuměl jsi? Jinak se vsaď, že se budeš ještě schovávat papínkovi pod sukni, aby ses přede mnou schoval."

Jakmile domluvil, podíval se směrem na Olivera, který ho překvapeně pozoroval. A až teď si uvědomil, že polovinu toho rozhovoru slyšel. Neslušně zaklel a okamžitě zmizel úplně. Jen ten otravný Anděl, na kterého měl neskutečný vztek, ho pozoroval. Nesouhlasně, naštvaně. A bylo mu naprosto jasné, že to nenechá jen tak. To si konec konců uvědomoval i Zachary, jen se rozhodl to neřešit. Nebo minimálně ne teď.

Zbytek dne proběhl už klidně. Nikdo na něj nemluvil, on nemluvil na nikoho. Akorát se na pět minut ukázal v bytě kvůli Sharon a jeho "návratu." Na jednu stranu se objevit bylo otravné, ale na tu druhou alespoň mohl jednoduše zabránit momentům jako posledně. Opravdu nestál o to pořád poslouchat jejich milostné hrátky. Na to Olivera stále až příliš miloval.

*****

Padl večer a Oliver seděl u stolu a popíjel svůj čaj. Prohrábl si vlasy a rozhlédl se kolem sebe. Byl sám, Sharon musela jet domů z důvodu, který mu nebyl znám, ale absolutně ho nezajímal. Promítal si totiž v hlavě Zachova slova. Každé písmenko, které vyslovil. Samozřejmě nechápal plný význam, jelikož jeho neznalost Andělovy osoby a toho, že slyšel jen polovinu rozhovoru, mu to neumožňoval, ale přesto celkem jistě dokázal odvodit několik věcí.

Nejspíš se bavil s nějakým jiným Andělem.

Ten Anděl ho neměl rád.

Očividně ho nikdo moc neměl rád.

Neukazoval svoje křídla. Nikomu. Nebo alespoň ne těm tady.

Původně si myslel, že akorát on jakožto smrtelník nemůže jeho perutě spatřit, ale tohle mu ukázalo, jak strašně moc se mýlil. A celkem dost ho zajímalo, proč tomu tak je. Měl spoustu otázek, ale žádnou odpověď. Což se rozhodl změnit.

„Zachu? Mohli bychom si promluvit? Prosím?"

Během chvilky hleděl do kouzelných očí, které ho zaujaly již na první pohled. A ve kterých se topil pokaždé, co do nich jen pohlédl. Bohužel si to zatím neuvědomoval a odmítal si ten fakt vůbec jen připustit a zkusit nad tím popřemýšlet.

„Mluvit samozřejmě můžeme. Jen neslibuji, že to bude příjemný rozhovor a hlavně, že budu odpovídat na tvé dotazy."

„Dobře... S tím více méně i počítám. Přesto bych byl rád za tvou otevřenost... Proč schováváš svá křídla?" 

-----
Hlídejte si písmenkový kapitoly. :)