Army Bullshit [CZ]

44. část - Volný pád

Chtěla jsem mu pomoct. Chtěla jsem ho zachránit, ale stejně jako on, i já měla své ruce pevně svázané za zády. Vyděšeně jsem sledovala, jak mu z úst i z nosu unikají velké bubliny vzduchu, sledovala jsem jeho oči, které byly strachy rozšířené, a jeho nohy, které rychle kopaly kolem sebe, což mu stejně nebylo vůbec platné. Mně samotné taky docházely v plicích zásoby kyslíku, ale měla jsem neuvěřitelný strach vůbec zkusit vydechnout a vzápětí se nadechnout. Věděla jsem, že kdybych se o to jen jedinkrát pokusila, hned bych zemřela díky vodě, která by se mi dostala do těla.

Snažila jsem se jen klidně dívat do jeho očí a hledala v nich stopy po jakési jistotě a klidu, které tam vždycky předtím byly… teď ale ne. Za pár krátkých okamžiků se nepropustně zavřely a já v tom momentě vydechla zbývající vzduch ze svých plic.

„Charlie,“ zaslechla jsem náhle z dálky. „Charlie, vzbuď se.“ Rychle jsem otevřela oči dokořán a první věc, kterou jsem zahlédla, byla jeho bezchybná tvář, jak se sklání nade mnou. Uvědomila jsem si, jak moc tisknu peřinu ke svému hrudníku a jak moc se mi prsty nepřiměřeně třesou.

Pustila jsem peřinu a hned, jakmile jsem se vzpamatovala, jsem mu prudce obmotala ruce kolem krku. Překvapilo mě, že tenhle můj zběsilý útok ustál a setrval tak ve své poloze, kdy jednou nohou stál na zemi a kolenem druhé nohy se opíral o matraci mé postele.

„Jenom sen, jenom sen,“ zašeptala jsem sama pro sebe blízko jeho ucha a hluboce se nadechla vůně z jeho trička. „Byl to jenom sen,“ šeptala jsem dál. Tempo mého dechu bylo neskutečně rychlé, ale cítila jsem, jak panika konečně opouští mé tělo a svaly se tak uvolňují.

„Jenom sen,“ zašeptal pro změnu on do mého ucha. Tiše jsem zaskučela a celou svou váhou zůstala ležet na jeho rameni.

Nesnášela jsem tuhle školu, nesnášela jsem svůj pokoji, nesnášela jsem svou postel… nesnášela jsem všechno kolem, ale zrovna teď jsem byla neskutečně vděčná, že jsem teď právě tady a ne někde pod vodou.

„Bála jsem se, žes mi umřel,“ vysvětila jsem už trochu jistějším hlasem. „Že ses utopil přímo přede mnou.“

„Ale prosím tě,“ uchichtnul se a pohladil mě po vlasech tak, jak to v posledních dnech udělal nesčetněkrát. „Zas tak jednoduchý to se mnou mít nebudeš.“
„To jsem ráda,“ šeptla jsem tiše.

Ještě chvíli jsme takhle zůstali, kdy jsem se pevně držela jeho ramena a nechala jeho ruce, aby se mnou jemně kolíbaly v jeho náručí. Trochu jsem litovala toho, že nám ten víkend tak rychle utekl, ale zase na druhou stranu jsem byla ráda, že jsme to zvládli tak v klidu a bez nějakých větších zádrhelů. Kdo ví, co by se stalo, kdyby měl víkend víc než dva dny.

„Vážně by se mi líbilo, kdybychom takhle mohli strávit další den, ale… oba máme práci,“ povzdechl si a jeho rameno pod vlivem tohoto hlubokého výdechu podivně zavibrovalo. Opatrně jsem se od něj odtáhla a posadila se na postel před něj. Jeho pohled pomalu sjel na mé odhalené nohy, pak přejel přes můj trup až k mému obličeji, kde se usadil. Když jsem se ale já podívala na jeho obličej, překvapilo mě, že se tam nenacházel žádný úšklebek ani poloúsměv. Místo toho mu čelo kazila mírná vráska a obočí stažené k sobě.

„Děje se něco?“

„Jo,“ vydechl rozmrzele a vstal z postele. Až teď jsem si konečně všimla, že z konečků zakroucených vlasů mu kapou drobné kapičky vody a tričko má víc než jen vlhké. Podívala jsem se na své rameno a našla i na vlastním tričku jednu velkou mokrou skvrnu. Popravdě řečeno, po tom děsivém snu, jsem dneska neměla náladu setkat se s vodou na žádném svém kroku. Snad jedinou výjimkou by mohla být večerní horká sprcha… ale kdo ví, možná, že vynechám i tu.