Army Bullshit [CZ]

3. část - Učitel za všechny peníze

Doslova bez dechu jsem doběhla do svého pokoje. Roztřesenými prsty jsem strčila klíč do zámku a vpadla dovnitř jako velká voda. Alespoň zamykat jsem se naučila, když už neumím nastavit heslo do svého mobilu tak, aby se mi tam nedostali drzí důstojníci.

Ten mě zabije. Teda ne. Prvně mě zesměšní před celou školou, všem ukáže fotky z mého mobilu, kde je mi pět let, a kde mi chybí víc než polovina zubů a až potom mě zabije. Ale když se to tak vezme, smrt by mohla být ještě jedním z těch příjemnějších trestů. Nic by mi už nevadilo, nemusela bych chodit do ústavu, jako je tenhle, nemusela bych se rozčilovat ani se Stylesem ani s Malikem, a když už jsem v tom vyjmenovávání věcí, které mi tu vadí  – i Payne by mi dal pokoj. V posledních dnech jsem na něj úplně zapomněla. Že bych už byla po smrti někde v pekle? Protože jsem si vždycky myslela, že až jednou pustím Liama z hlavy, bude to po smrti. Pravdou je, že občas si jako mrtvola vážně připadám... jako zrovna v tuhle chvíli. Nikdy předtím jsem se takhle necítila. Jako kdyby uvnitř mě nic nebylo. Jenom prázdnota a nenávist ke všemu a ke všem.

Ve snaze skutečně zapomenout, co se událo teprve před pár minutami v jídelně, jsem se začala zběsile přehrabovat věcmi ve skříni, které jsem se neobtěžovala ani skládat. Musela jsem doufat, že i Harry na to nějakým způsobem zapomene. Brzo.

Našla jsem ještě docela neušpiněné, ne-li úplně čisté černé kraťasy. Vysvlékla jsem se z těch dlouhých šedých tepláků a vztekle je mrskla na postel. Vzápětí jsem na sebe natahovala jiné kratší kalhoty, protože venku se začalo nějak nebezpečně oteplovat.

Na mysl mi v tu chvíli přišla nějaká písnička, kterou jsem nedokázala takhle rychle identifikovat. Tiše jsem si broukala rytmus a při tom se převlékala do lehčího oblečení, než byli tepláky a mikina. Vidíte? Stylese jsem skoro pustila z hlavy. Překvapivě to nikdy nebylo nějak závažně těžké. Byl to idiot a já se za tu dobu už naučila, jak ho vytěsnit z hlavy. Není potřeba nad ním přemýšlet dýl, než je nezbytně nutný.

Na dveřích od mého pokoje přistála dvě lehká zaklepání. Usoudila jsem, že to bude Nialler. Protože nikdo jiný než Niall tu nebyl, jak už víme, že?

„Chvilku!" zakřičela jsem a odhodila tričko na stejné místo, kam před chvílí dopadly tepláky. Znovu jsem se začala přehrabovat věcmi a hledala tričko, které by vonělo trochu víc než to předešlé.

Návštěva za mými dveřmi, ale pochopila můj pokus o zdržení trochu jinak, a bez dalšího úplně zbytečného klepání vstoupila dovnitř.

„Héj!" vypískla jsem zděšeně a hned, jak jsem spatřila jeho obličej, jsem se k němu hbitě otočila zády. Aspoň, že jsem na sobě měla podprsenku. „Otočte se!" ohlídla jsem se přes rameno. Rty se mu zkroutily do polovičního úsměvu, přičemž se mu v tváři zjevil ďolíček. Oči se mu stáhly do malých proužků, a jak už to u něj bývá zvykem, prohrábl si rukou kudrnaté vlasy, protože tam výjimečně neměl jednu ze svých 158 čelenek. „Fajn, fajn," odsekl Harry po chvíli a skutečně se otočil. Což jsem tedy vážně nečekala. Myslela bych si, že si moje utrpení bude užívat co nejdéle. Za tohle jsem mu byla docela vděčná. „Ale nemusel bych se otáčet. Rozkazy tu dávám já," pronesl namyšleně. Už bych se začínala bát, že se s ním něco stalo, kdyby se to jeho ego neozvalo. Ale tak dlouho, jak zůstal otočený, mohl si říkat, co chtěl.

„Já vím," hlesla jsem a rychle si přes hlavu přetáhla červené tričko na ramínka. Znovu jsem si vybavila ten dnešní zážitek z jídelny, jak jsme na sebe oba zděšeně zírali, a v tu chvíli byly mé tváře rudější než to tričko, co jsem měla na sobě. Vzpamatuj se, tohle se ti stává přece pořád!