Army Bullshit [CZ]

26. část - Ať plynou časy zlé

„Dejte si nakonec pět koleček a končíme!" rozkázal Zayn a mávnul rukou směrem k běžeckému oválu. Docela jsem si oddychla, protože jsem byla vážně ráda, že dneska už nebudou následovat žádné kliky, dřepy a ani angličáky. Sice na nás byl Zayn hodnější než Harry, což bylo celkem překvapující, ale i tak jsem nepotřebovala zůstávat na hřišti dýl, než bylo nutný. Na pátek odpoledne bych si dokázala vymyslet tolik činností, které bych mohla dělat, ale běhání ve třiceti stupních nebyla jedna z nich.

Rezignovaně jsem se rozběhla ve velmi pomalém tempu a držela se těsně za Niallem. Ten ale najednou zpomalil a zařadil se hned vedle mě, takže jsme běželi bok po boku.

„Takže co teda hodláš dělat zítra?" zeptal se zadýchaně. „Jestli chceš, můžeme jet spolu do města a pak můžeš přespat u nás."

„Asi se budu jenom poflakovat po škole," trhla jsem lehce rameny a trochu rychleji popoběhla, abychom s Niallem nebyli úplně poslední. „Pokusím se od Stylese nějak dostat svůj notebook, takže se asi kouknu na nějakej film."

„Na film by ses mohla koukat i u nás."

„To je dobrý, Nialle. Nechci ti kazit víkend," pousmála jsem se a pootočila na něj hlavu.

„Tvoje chyba, chtěl jsem ti koupit velkou zmrzlinu. Když nechceš, tak nechceš."

„Díky, Nialle, ale zůstanu tady."

„Jak chceš," odpověděl nakonec a tím náš rozhovor ukončil. V klidu jsme pak doběhli těch pět koleček kolem celého oválu. Když jsme to dokončili, dobrovolně jsme si udělali ještě pár takových těch protahovacích cvičení, protože jsme všichni za celý ten měsíc, co jsme do té školy chodili, konečně pochopili, že když se na něco takového vykašlete, další den vás budou neskutečně, ale opravdu neskutečně, bolet nohy. Takže i když se mi už opravdu nechtělo nic dělat a po celým týdnu jsem toho měla plný zuby, připojila jsem se k malému hloučku mých spolužáků, kteří celému tomu protahování rozuměli trochu líp než já.

Byli to jen nějaké základní cviky na protahování rukou a nohou, naštěstí nic složitého, takže jsem myšlenkami cestovala trochu jinam. Přemýšlela jsem nad tím, jestli se mi o víkendu podaří mluvit s Harrym i nějak jinak než jen při mé žádosti o počítač, co je zamknutý ve skladu. Rozhodně jsem v to doufala, protože od našeho rozhovoru v úterý jsem ho skoro ani nezahlídla. Sice slíbil, že se ještě v ten den uvidíme na hřišti, ale nakonec se tam ani neukázal. Celý zbytek týdne se vůbec neobjevil. Byl tu s námi jen Zayn a Zayn ... a Zayn. Sice na nás neměl tak vysoké požadavky jako Harry, ale i tak mi docela chyběl. Věřila jsem tomu, že potom, co jsem mu pověděla o Lukovi, bychom zase mohli být za dobře. Ale on se místo toho radši někam schoval.

„Charlie? Jdeš?" ozval se někdo nade mnou. Leknutím jsem trhla hlavou, jenom abych narazila na Niallův pobavený obličej. Zíral na mě jako na idiota a já věděla, že jako idiot musím i vypadat.

„Jo, jdu."

„A jdeme rovnou na večeři?" zeptal se znovu, přičemž ke mně natáhnul svou ruku. Usmála jsem se na něj a s pomocí jeho paže se vyhoupla zpátky do stoje, načež jsem si oprášila zadek, na kterém mě tlačil nespočet malých kamínků. Někdo by měl konečně pochopit, že dělat protahovací cviky na štěrku, není úplně nejchytřejší nápad.

„Ahm.. asi si půjdu prvně převlíct tričko, jsem strašně zpocená," zamumlala jsem otráveně a prohlédla si vršek svého oblečení, který skutečně křičel po tom, abych si ho už vyměnila.

„Fajn," přikývnul a pomalu se dal do kroku. „Uvidíme se v jídelně?"

„Jo, budu tam tak za deset minut." Společně jsme pak vešli do školy a vzápětí se rozdělili. Já šla doprava a on doleva.