Army Bullshit [CZ]

49. část - Zvýšená tepová frekvence

„Chceš?" drbnul mě Niall loktem mezi žebra a mávnul mi tabulkou čokolády před obličejem.

Za tu dobu, co jsme tu tak leželi, se objem celé té čokolády zmenšil zhruba tak na polovinu... možná i na míň, ale ani jeden z nás nevypadal, že by mu to snad nějak vadilo. Právě naopak, řekla bych.

„Dej to sem," zasmála jsem se a vyškubla mu čokoládu z dlaně. Ulomila jsem si pro sebe pár čtverečků a vzápětí ji nechala dopadnout zpátky na jeho hrudník, který se pomalu zdvihal a zase klesal hned u mého kolena.

„Nemáš hlad?" zeptal se najednou.

„Ne, ani omylem... budu mít zaplácanej žaludek touhle sračkou ještě další dva týdny," uchichtla jsem se, a i přes tahle má slova, si vložila do úst další čtvereček. Bylo to jako droga. Dáte si jeden a automatiky si musíte dát další a další, dokud se všechna vaše krev v těle nepřemění na karamel... nebo nedojde čokoláda.

„Dáme ještě jeden film, nebo jdeme spát?"

„Kouknem ještě na něco, ne?" zamumlala jsem s pusou plnou čokolády. „Vždyť ještě není tak pozdě... kolik je vůbec?" Niall jediným kliknutím myši u svého notebooku zrušil přehrávání závěrečných titulek u filmu, který jsme právě dokoukali, a v pravém dolním rohu zkontroloval hodiny.

„Je... za chvíli půl druhý," vydechl tiše.

„To ještě jeden stihneme..."„Taky myslím," souhlasila jsem okamžitě. „Však když usnu tady, tak se nic nestane," mávla jsem rukou a pohodlně se znovu opřela zády o zeď za sebou. Niall spokojeně zabořil hlavu do polštáře, který měl položený na mých stehnech a hbitě začal prsty klepat do klávesnice. Za necelé dvě minuty začínal na obrazovce další film.

Párkrát jsem lehce prohrábla prsty Niallovy blonďaté vlasy a vzápětí strhla pohled někam do kouta místnosti, kam už nedosahovalo žluté světlo z lampičky.

I přesto, že se mi ta myšlenka moc nezamlouvala, musela jsem uznat, že jsem už neměla energii na další film. Oči mi únavou padaly, hlava už taky pomalu přestávala fungovat a celé mé tělo už zoufale volalo potom, abych si už lehla do vlastní postele a aspoň na chvíli se prospala. Ale slíbila jsem Niallovi, že to s ním vydržím tak dlouho, jak jen bude chtít. Už to bylo hrozně dlouho, co jsme měli naposledy čas jen pro sebe.

„To si děláš prdel!" vykřikl Niall na celý pokoj a vzápětí se rozesmál takovým způsobem, že jsem se tak trochu divila, jak je možné, že nespadl z postele dolů. Nechtěla jsem, aby poznal, že filmu nevěnuji téměř žádnou pozornost, a tak jsem se začala smát společně s ním.

Myslím, že v předstírání, že se skvěle bavím, jsem byla už celkem dobrá. Za ty poslední tři měsíce jsem se v tom hodně zlepšila.

„Vidělas to? Vidělas, jakou ten borec hodil držku?" smál se dál, přičemž se křečovitě držel za břicho.

„Jo, viděla," přikývla jsem, i když jsem věděla, že on tohle mé gesto vidět nemůže.

„No, to si snad dělá prdel..." vydechl a pak se s ustávajícím smíchem znovu zakoukal do děje filmu.

Jemně jsem nad ním zakroutila hlavou a neodpustila si ani protočení oči. Měla jsem ho ráda.. a to hodně. Ale musela jsem uznat, že někdy se choval jako malé dítě. Dost často mě to nutilo chovat se stejně bláznivě jako on a někdy... někdy mi to prostě lezlo na nervy.

Dřív, než jsem se stihla zase posadit zpátky do polohy, ve které jsem strávila zhruba tak poslední čtyři hodiny, uslyšela jsem, jak někde na chodbě hlasitě bouchly dveře. V duchu jsem nad tím pokrčila rameny a za dalších pět sekund jsem už zapomněla, že se něco takového vůbec stalo.