Army Bullshit [CZ]

47. část - Sama, úplně sama

„Do prdele, do prdele... do prdele," dýchala jsem rychle a pevně si tiskla dlaň doprostřed svého břicha. Měla jsem pocit, že mi v žaludku za pár vteřin vybouchne atomová bomba, která roztrhá všechno v okolí několika desítek kilometrů. Tak moc mě to bolelo.

„Vstávej," zabrblal nade mnou hluboký, až protivně nepříjemný hlas. „Nehodlám do tebe kopat, když ležíš na zemi."

„Tak do mě nekopej," zabrblala jsem nazpátek. John, sklánící se k mému rozbolavěnému tělu, si založil ruce na hrudníku a vzápětí si nezaujatě povzdechl.

„Dělej... Styles na nás kouká. Touhle dobou jsi už dávno měla ležet na lopatkách a já jsem měl mít v tabulce připsaný tři body za výhru," houkl nade mnou a já se s velkými obtížemi začala zvedat na nohy. Tenká madračka pode mnou se začala trochu točit a já tuhle vidinu dávala za vinu tomu vyraženému dechu z mých plic. John sice nebyl jedním z těch nejsilnějších v naší třídě, ale když už se někdy napřáhnul a dokázal mi vrazit svůj loket do břicha, rozhodně to nebylo příjemné.

Vyhoupla jsem se na rozviklané nohy a ruce zkřížila před svým obličejem do základního obranného postoje. Nohy jsem měla mírně rozkročené a při tom se modlila, aby John znovu nezaútočil na mé břicho.

„Nechceš to radši vzdát?" zeptal se tiše s mírně nadzdviženým horním rtem.

Tenhle stupidní nápad s tím, abychom bojovali navzájem s lidmi v naší třídě, se očividně nelíbil nejen mně, ale i jemu. A to měl, na rozdíl ode mě, tu výhodu, že uměl zasadit aspoň jednu slušnou ránu. Jediný, na co jsem se zmohla já, byla rána pěstí, po který on dostal záchvat smíchu, a já měla pocit, že jsem si zlámala všechny kosti v ruce.

„Můžu to vzdát?" zeptala jsem se s mírným nadšením. „Jako... jako úplně? Bez toho aniž bys mě znovu kopl do jakékoli části mého těla?"

„No... jo," vydechl klidně a nechal ruce z obranného postoje spadnout podél svého těla. „Stačí, když si lehneš na záda a vydržíš tak pět sekund."

„Super," zasmála jsem se a udělala přesně to, co mi řekl - lehla si na záda. John se na mě ze shora chvíli díval, a když se ke mně sklonil, došlo mi, že tu něco nehraje. Za krátký okamžik mi jeho loket uštědřil další ránu do břicha.

Bolestně jsem vykřikla a instinktivně se chtěla otočit na břicho a zasaženou oblast si přikrýt rukama. On mě ale pevně chytil za ramena, sedl si na místo, kam mě uhodil, a donutil mě tak setrvat nějaký čas na zádech.

„Promiň... to bylo jenom pro jistotu," zasmál se mi.

Opět a znovu jsem měla vyražený dech. Řekla bych, že to dneska bylo už minimálně popáté. Slyšela jsem, jak se mi v uších vaří vlastní krev, a před očima jsem viděla tmavé fleky. Ani jsem si neuvědomila, kdy ze mě John slezl a nechal mě samotnou kroutit se na tvrdé madračce.

Nevím, jak se mi nakonec podařilo překlopit se na břicho a obmotat kolem postižené oblasti vlastní ruce. Fakt nevím. Ale byla jsem za to vcelku ráda, protože mi to dodávalo pocit, že to tak mírní tu bolest, která se už dávno rozlezla po celém mém těle. Ve skutečnosti to byla pěkná blbost, jelikož bylo úplně jedno, v jaké poloze jsem se nacházela, ale ráda jsem si nalhávala, že mi to vážně pomůže.

„Škoda, že jsem si nevzal foťák," ozval se nade mnou další se známých hlasů. Protočila jsem oči v sloup nad zjištěním, že mě ani tentokrát nikdo nenechá si v klidu vydechnout. „Charlie plazící se po zemi... to se dostane do novin." Frustrovaně jsem si povzdechla a otočila hlavu směrem k nevítanému návštěvníkovi mého mučednického koutku.