Army Bullshit [CZ]

5. část - ... a bude hůř

Tma.. černo.. nic.. totálka vypnuto. Buď jsem na mol, nebo jsem se zbláznila, nebo mě někdo unesl a nebo jsem mrtvá. Kdybych si sama za sebe mohla vybrat, brala bych tu poslední možnost.

Opatrně, vážně hodně opatrně, jsem otevřela jedno víčko oka. Už jen tenhle nepatrný pohyb byl jako střep zaražený přímo do mojí hlavy provrtávající se hluboko do mého mozku. Takže fajn, mrtvá nejsem a nikdo mě očividně taky neunesl, protože jsem nad sebou rozpoznala známý bílý strop, na který jsem zírala už tolikrát, že bych si ho zaručeně s žádným jiným nespletla. Měla jsem ten strop vcelku ráda, když popřu fakt, že patří škole, kterou tak moc nesnáším.

To znamená, že nám zbývají už jenom dvě možnosti. Buď jsem se opila a nebo jsem blázen. Což se vzájemně taky nevylučuje, že jo. Mohla bych být bláznivej opilec, proč by ne?

Po chvilce srovnávání myšlenek ve vlastní hlavě, jsem dokázala otevřít i to druhé oko. Pohnula jsem nejdříve prsty na levé noze a pak na pravé, abych se ujistila, že vůbec nějaké nohy mám. Naštěstí pro mě byly pod peřinou schované obě. To stejné jsem provedla i s rukama. K mé neskonalé úlevě jsem zjistila, že mi nechybí ani jedna končetina. Abychom se chápali.. já myslím, že ruce a nohy jsou k životu docela potřebný, zvlášť potom v armádě, takže jsem byla vážně ráda, že jsem o ně nepřišla při ... při čem vlastně?

Vedle mojí postele se ozval podivný zvuk, jako kdyby si právě někdo zívnul a já za ním trhla hlavou. Toho jsem litovala hned za pár sekund, jelikož teď jsem v hlavě neměla pouze jeden střep, ale rovnou dva.

Dokázala jsem vyndat ruku z pod peřiny a protřít si oči, abych se ujistila, jestli vidím dobře. Já myslím, že vyhrává možnost číslo dvě. Jsem oficiální blázen a právě teď mám halucinace.

„Wau, už jsem ani nedoufal, že se někdy probereš," broukl směrem ke mně Louis s mírným úsměvem na rtech. Pro jistotu jsem ještě jednou silně mrkla. Pak ještě jednou a dokonce i potřetí, ale i tak pořád seděl na mém křesílku, které vždycky výhradně patřilo mému oblečení.

Otevřela jsem pusu, abych mu řekla něco podobného co on mě, protože upřímně, já už taky ani nedoufala, že se někdy znovu probudím. Na chvilku jsem vážně věřila, že jsem mrtvá.

Na místo toho, abych ze sebe dostala alespoň jednu souvislou větu, jsem na něj zírala jako na blázna. „Ty si asi na nic nepamatuješ, co?" uchichtl se. Spojil si dlaně dohromady a položil si je do klína. Jako vážně se mi teď směje?! Co to ksakru je tohle?  

„Nepamatuju," špitla jsem a sklouzla pohledem k hodinám naproti mé posteli. Ukazovaly něco málo po čtvrt na šest. Vzhledem k tomu, že z venku se okny dovnitř dostávaly zlatavé slabé paprsky, usoudila jsem, že je ráno. Aspoň tohle jsem dokázala. „Co jsem provedla?!" zvolala jsem trochu rozklepaně. Opatrně a zároveň co nejvíc nenápadně jsem se podívala pod peřinu, abych se ujistila, že mám na sobě vůbec nějaké oblečení. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem zjistila, že nahá opravdu nejsem a mám na sobě to stejné oblečení co včera. Jen boty byly úhledně složené vedle postele.

„Kriste pane, uklidni se," zakroutil hlavou a záda si uvolněně opřel o opěrátko křesla.

„Tak mi aspoň řekněte, co tu děláte?" zeptala jsem se tiše a nedůvěřivě si ho prohlídla. Šedé oči měl ještě stále ospalé a v nich zúžené panenky. Na tvářích a bradě měl asi čtyřdenní strniště a vlasy ležérně vyčesané nahoru nebo na pravou stranu... nebo něco mezi tím.

„Dávám tady na tebe pozor," znovu si zívnul a zakryl si ústa dlaní. Opatrně jsem se vyhoupla do sedu a přehodila si peřinu přes ramena, protože v tuhle ranní hodinu tady rozhodně teplo nebylo. Když nad tím tak přemýšlím, teplo tady nebylo vlastně nikdy.