Army Bullshit [CZ]

4. část - Chvilková slabost

Opatrně jsem rozevřela oči a zamžourala do tmy. Počkat, počkat .. tma? Cože?
Vyletěla jsem z postele tak rychle, jako snad ještě nikdy. Mobil, který mi do té doby pokojně spočíval na hrudníku, s hlasitým třísknutím dopadnul na podlahu vedle postele. Neměla jsem ani v úmyslu ho zvednout. Jak dlouho jsem asi mohla spát? Vždyť už jsem měla být dávno na cvičení!

Na nohy jsem si bleskově hodila tenisky na běhání a sprintem vyběhla z pokoje. Nic jiného jsem si nebrala, ani mobil, ani klíč, jenom jsem ze země zvedla povalující se gumičku a navlíkla si ji na zápěstí.

Naštěstí – no možná i tak trochu bohužel – byl vchod na hřiště vzdálen od mého pokoje asi pouhé dvě minuty, a jelikož jsem celou tuhle celou vzdálenost přesprintovala (dost možná i v olympijském rekordu), byla jsem tam za necelých třicet sekund.

Venku už pomalu, ale jistě sluníčko zapadalo za obzor a nad hlavou se mi honily tmavé mraky. Přímo před sebou jsem spatřila dlouhou tmavou postavu a bezmyšlenkovitě se k ní rozběhla.

„Fajn, děcka!" dolehlo ke mně z té vzdálenosti. „Končíme! Dneska to s váma docela ušlo." Čím blíže jsem se k nim přibližovala, tím více jeho hlas sílil a postava získávala další a další podrobnější detaily. „Zítra si pro vás Zayn připravil další výzvu," pokračoval dál a já v ten moment stála jenom několik málo kroků od něj. „Ráno v 6 v hale," skončil svůj proslov, a i přes to, že jsem stála za jeho zády, dokázala jsem zahlédnout, jak si zakládá ruce na hrudníku. „Můžete jít," vydechl nakonec a mně se jako na povel zatmělo před očima.
„Ano, pane," pronesli sborově lidé před ním, mezi kterými jsem matně zpozorovala i Nialla. Ten, když mě zahlídnul, jenom jemně zakroutil hlavou a beze slov odešel s ostatními. Nemusela jsem být nadprůměrně inteligentní, abych pochopila, že tohle jsem totálně posrala.

Tiše jsem stála za Harrym a vyčkávala, až se ke mně otočí, plně si uvědomujíc, co jsem právě provedla. Protřela jsem si oči, abych zahnala alespoň nějaké známky spánku a pak si hlasitě odkašlala, čímž jsem chtěla přilákat jeho pozornost. Ani nevím proč vlastně. Bylo by pro mě lepší zamknout se v pokoji a vylézt až za týden, kdy se na tohle zapomene.  

S trhnutím se na mě otočil a párkrát překvapeně zamrkal. Ruce jsem si složila za zády a pokorně sklopila pohled. Měl plné právo na mě být naštvaný nebo... co já vím? Mohl teď se mnou udělat, co se mu zachtělo, a já nemohla odporovat, protože on měl na to právo. To jsem musela uznat.

„Nečekal jsem, že se tu ještě ukážeš," pronesl až překvapivě klidným tónem. V tu chvíli mu zazvonil v kapse u kalhot telefon a on nad tímhle přerušením naší konverzace protočil očima. „Sedni si," zašeptal a prstem ukázal na asfalt pod námi. Jemně jsem kývla na znak souhlasu a posadila se na zem. Přiložil si mobil k uchu a poodstoupil ode mě pár kroků.

Chladnými prsty jsem si prohrábla rozpuštěné vlasy a po pár pokusech udělat z nich něco lepšího než jenom drdol, jsem z nich dokázala udělat zase jenom drdol. Ježiši, musela jsem vypadat vážně příšerně.

Přitáhla jsem si nohy k hrudníku a položila si jednu tvář na kolena, protože už se vážně začalo ochlazovat. Řekla bych, že mohlo být něco kolem osmé večer? Já nevím. To byl teď můj nejmenší problém.

„Ale jo.. jasně," zamumlal Styles do telefonu, přičemž byl ke mně znovu otočený zády. Nechtěla jsem odposlouchávat jeho hovory, protože mi bylo upřímně jedno s kým a o čem hovoří. Proto jsem se raději rozhlédla kolem. Tady venku to vypadalo celkem přátelsky, tedy až na ten ostnatý plot, který se táhnul po obvodu celé školy. Všude, kam jsem jenom dohlédla byly stromy. Hodně, hodně stromů. I kdyby se mi někdy povedlo dostat se přes ten plot a nezabít se, pravděpodobně by mě po prvních deseti metrech o samotě v tomhle lese sežral nějaký medvěd, nebo vlk.. nebo liška.. dost možná bych měla štěstí i na nějakýho upíra, protože s mým štěstím je možný naprosto všechno.