Army Bullshit [CZ]

45. část - Kamarádi

A taky věnováno Zaynovi, protože nám všem bude moc chybět..

Harry's POV

„Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu... auuu!" zasyčel jsem, když se hrnek s vařícím čaje zachvěl a část tekutiny vytekla na hřbet mé dlaně. Rychle jsem ucuknul a druhou rukou si celé postižené místo přikryl.

Tohle je ale vážně blbej, blbej den.

„Musíme si promluvit," zaznělo náhle za mnou. S obličejem zkřiveným bolestí jsem se na židli trochu nepohodlně zavrtěl a nejistě se otočil za sebe. Za mnou stál Zayn, tvářící se dost podobně jako já, a společně s ním tu byl i Luke, který na rozdíl od nás dvou měl na tváři jakýsi úšklebek nebo dokonce úsměv.

„Je deset večer, nevím, co chcete řešit právě teď. Navíc Luke už má snad po večerce, ne? Pokud vím, tak jsi ještě pořád student," odsekl jsem chraplavým hlasem a znovu se snažil rozmasírovat nepříjemnou bolest šířící se mou rukou. Bolela mě hlava, bolelo mě v krku, teď mě ještě tak kurevsky začala pálit ruka a rozhodně... rozhodně jsem po celým dni neměl náladu na kreténa, kterej tak ublížil Charlie.

„Luku, padej do pokoje," sykl po něm Zayn a sednul si na židli naproti mně. Začal jsem nezaujatě utírat rozlitý čaj papírovým kapesníkem, který jsem vzápětí hodil do koše v tmavém rohu místnosti. Hluboce jsem si povzdychl a snažil se přesvědčit sám sebe, že mě ta ruka přece vůbec nebolí.

„Nikam nejdu. Taky mám na srdci něco, co ti musím sdělit," prohlásil sebevědomě Luke a podobně jako Zayn se posadil na židli hned vedle něj, zároveň ale však pořád naproti mně.

„Být tebou, raději bych byl ticho. Možná dneska nejsem úplně ve svý kůži, ale jednu po tlamě ti pořád dát můžu," šeptnul jsem výhružně. Aby to znělo jako pořádná výhružka, nesměl by mi tak nepříjemně přeskakovat hlas... ale hádám, že s tím jsem prostě nic nedokázal udělat. Byl jsem rád, že vůbec dokážu mluvit nějak, natož abych se ještě zabýval tím, jak moc kreténsky zním

Lukovi zacukal jeden koutek rtů, který se za malý okamžik samovolně vytáhnul nahoru do jeho tváře. Podložil si rukama bradu, lokty zapřel o stůl a důležitě se na mě zadíval.

„Tak co? Už jsi gratuloval Niallovi?" ušklíbnul se. Ani se neobtěžoval nějak odpovídat na mou předešlou výhružku a tím svým obvyklým, až přehnaně přátelským, tónem navázal na úplně jiné téma.

Zmateně jsem strhnul svůj pohled na Zayna, který upřeně hleděl na své propojené prsty položené na stole před ním.

„Proč bych měl gratulovat Niallovi?"

„To se tak dělá, když někdo poprvé vyhraje nějakou výzvu." Na chvíli jsem se zamyslel a zamračil. Tak úplně mi nedocházelo, o čem to tu ten idiot mluví, ale přikládal jsem to mému, ne úplně vynikajícímu, fyzickému stavu po celém tom dni, co jsem proseděl venku na dešti.

„Niall vyhrál výzvu?" Pro jistotu jsem tuhle otázku namířil na Zayna přímo před sebou, protože jsem si nebyl úplně jistý, jestli bych zvládnul odolat touze rozmlátit Lukův obličej, kdyby se na mě ještě jednou tak falešně usmál.

„Jo," vydechl tiše Zayn a já se jen zaskočeně zahleděl na skleněný stůl před sebou.

„Kdyby nám všem Charlie nechtěla dokázat, že s tebou nespí, vyhrála by ona," ozval se znovu Luke.

„Už to stačilo, ne?" odsekl mu Zayn naštvaně. „Celý odpoledne neposlouchám nic jinýho než ty tvoje teorie o tom, jak se Harry tahá s Charlesem. Už toho mám plný zuby a tentokrát to myslím vážně. Přestaň s tím."