Army Bullshit [CZ]

29. část - Příběhy, které se nevypráví

Harry’s POV

Možná byla chyba, že jsem ji tentokrát už vážně políbil. Asi jsem to neměl zkoušet znovu, když to nevyšlo poprvé. Ale když v té vodě měla svoje nohy obmotané kolem mého těla a ruce kolem mého krku, bylo pro mě těžký odolat. A kdybych to neudělal, pravděpodobně bychom neskončili tady… takhle. Neměl bych její hlavu na svém hrudníku, svou dlaň v jejích vlasech, ani nohy propletené s těmi jejími. Nejspíš bychom teď byli oba ve svém pokoji, potmě, potichu, stejně jako každý jiný den. Takže… jo, možná byla chyba ji líbat, protože mohla utýct a už se nikdy nevrátit, ale rozhodně se nedalo říct, že bych toho teď nějak litoval.

Venku se za tu dobu, co jsme tu tak leželi, setmělo a všechno, co jsem kolem sebe viděl, byla jen tma a její hlava položená na mém hrudníku. Nevěděl jsem, jestli už spí, nebo jen tak leží a přemýšlí stejně jako já. Záda se jí zvedala v pravidelně klidném tempu a myslím, že za poslední půl hodinu se skoro nepohnula, z čehož jsem usuzoval, že spí. I přes to jsem se ale neodvážil přestat ji svou rukou hladit ve vlasech. Řekl bych, že to tak nějak uklidňovalo spíš mě než ji.

Moje prsty se jemně probíraly jedním pramenem za druhým a občas skončily i na její kůži na krku. Pokaždé, když se tohle stalo, naskočila jí tam husí kůže. A já vždycky dostal chuť se prostě jen trochu naklonit nad ni a znovu ji políbit. Protože upřímně… ta chvíle v tom jezeře, kdy jsme si byli tak neskutečně blízko, byla i pro mě trochu moc. Charlie klidně mohla tvrdit, že nechtěla, aby se něco takovýho nestalo, ale já jí to nikdy v životě neuvěřím. Pokud to nechtěla, neměla skákat do té vody, neměla se mě držet tak pevně, neměla mě políbit zpátky a hlavně neměla vypadat tak dobře.

Na chvíli jsem přestal hýbat svou rukou v jejích vlasech a nechal ji jen opatrně zvednutou nad její hlavou. Počkal jsem zhruba deset sekund, a když se ani po téhle době nepohnula, usoudil jsem, že vážně spí. Opatrně jsem se zpod ní začal soukat, abych ji náhodou neprobudil. Její hlavu jsem lehce podržel ve svých dlaních a pak ji položil na postel pod námi. Vzápětí jsem vymotal zbytek svého těla z jejího objetí a tiše se postavil na zem vedle postele. Charlie se na posteli neklidně zavrtěla a z úst jí unikl zvuk podobný nějakému zamručení, dost možná to bylo i nějaké slovo, kterému jsem nerozuměl.

Potichu jsem přešel ke svému křeslu, kde jsem měl čistě vyprané oblečení. Našel jsem v té hromadě šedé tepláky a vyměnil je za upnuté černé kalhoty, co jsem měl natažené na nohou. Popravdě jsem absolutně nečekal, že by se Charlie mohla vrátit po tom, co jsem ji nechal samotnou v lese. Plánoval jsem, že pojedu na noc do města… hlavně, abych nebyl s ní ve stejné budově. Ale když se tu ukázala a padla mi kolem krku, všechny plány se rázem rozplynuly.

„Harry?“ zašeptala potichu z postele. Odtrhl jsem pohled od svých prstů zavazujících šňůrku tepláků kolem mých boků a namířil ho na ni.

„Ano?“ šeptl jsem nazpátek.

„Tady je hrozná zima.“ Protřela si prsty oči a posadila se do sedu, přičemž si tělo podepřela dlaněmi o matraci pod sebou. Vlasy měla rozcuchané kolem hlavy a já musel uznat, že je to určitě i tak trochu má vina.

„Počkej,“ zachraptěl jsem a z blízké skříně vytáhl šedý svetr. Pak jsem se i s ním v ruce vrátil za ní do postele. I přes tu tmu všude kolem jsem dokázal zahlédnout ten mírný úsměv na jejích rtech a unavené malé oči, které držela otevřené jen vlastní vůlí. „Zvedni ruce,“ přikázal jsem ji. Trochu povytáhla obočí nahoru, ale naštěstí se se mnou nehodlala hádat. Asi proto, že byla tak unavená.

Bez nějakého odmlouvání zvedla ruce nahoru a já ji přetáhl svetr přes hlavu.
„Proč se ke mně chováš jako k dítěti?“ promluvila, když už si ohrnovala příliš dlouhé šedé rukávy.