Ten Pravý (druhý díl)

Část 4 Lorelai: Rodná země

Stojíme před malým domkem, který se rozpadá před očima. Střecha je na několika místech propadlá a komín je v divném úhlu. Přední okenice jsou vyviklané a dveře ztrouchnivělé. Zdi jsou lemovány pavučinami a plevel začal obrůstat zdi už před nějakou dobou. Přední branka je totálně zrezivělá a při mém doteku se dvířka odlomí. Z žuchnutím dopadnou na zmrzlou zem.

Okolní holé stromy poseté hustým sněhem a blízký temný les přidává domu na opuštěnosti. Kdybych nevěděla, že se jedná o dům, myslela bych si, že je to nějaká opuštěná stodola, kde žijí bezdomovci.

Diana se nevěřícně podívá na dům a potom zpět na mě ,,jsme tu správně?" Její načervenalé tváře prozradí, že jsme venku už několik hodin a měly bychom na  chvíli zalézt do tepla, jinak to šeredně odskáčeme. Se mnou by takový problém nebyl, ale Diana není na takové podmínky zvyklá. Ani vodka, kterou jsem jí dala loknout ze své placatky, jí nijak extra nezahřála. V Puškino jsme víc jak 6 hodin sháněly informace a nebyla to zrovna jednoduchá záležitost.

Znovu se podívám na papírek mapky, kterou mi nakreslil jeden místní, který prý mého otce několikrát potkal. Byl nedůvěřivý a stále si ověřoval, zda nejsme nějací pobudové, kvůli kterým by se pak dostal do problémů. Ale nakonec promluvil. 

Plánek otočím vzhůru nohama a rozhlédnu se kolem ,,jo?"

,,Hned se cítím líp, když slyším tolik jistoty v tvém hlase," řekne sarkasticky a opatrně vystoupá po zchátralých schůdkách, vedoucích k domovním dveřím.

Usměju se na ní a papírek zastrčím do kabátu. Dveře jsou v hrozném stavu, proto je vykopnu. S žuchnutím dopadnou na podlahu, která pamatuje několika staletý prach. Náhlým přívalem světla se z temných koutů místnosti vyhrne všechna verbeš včetně krys a myší. Stěny, podlaha i zbylý nábytek jsou pokryty závojem prachu, ze kterého se Diana rozkašle. ,,Chtělo by to uklizečku," dodá a zvedne zaprášený polštář, který odhodí zpět na křeslo. Potom uskočí před běžící krysou a zašklebí se. 

Diana v tomhle zchátralém domě vidí prach a špínu. Já tady vidím mé rodiče, jak sedí na pohovce a popíjejí čaj u krbu. Cítím, jak se mi při každém kroku zrychluje tep. Tohle místo je dům, ve kterém žili. Má matka zde zažila své poslední chvíle. 

Opatrně vstoupím do vedlejší místnosti, která vypadá jako ložnice. Kromě postele je zde ohrádka pro dítě. Skloním se k ní a šáhnu na měkký polštářek pokrytý prachem. Dívám se na tu látku, která byla určena pro malé dítě. Pro mě. Chce se mi brečet, ale zároveň se mi chce smát. Poté přistoupím ke skříni, kterou opatrně otevřu. Uvnitř je několik ramínek s dámským oblečením a jeden pánský oblek. V poličce leží hřebínek. Skříň s klapnutím zavřu.

Vejdu do vedlejší, menší místnosti s kuchyňskou linkou a menším stolečkem se dvěma židlemi, které jsou tak zchátralé, že by se při sebemenším dotyku určitě rozpadly. Tapety na zdi jsou stržené a několik hrnců se povaluje na zemi a na stole. 

Všechny ty věci, nádobí a oblečení... musí být jejich. Mých rodičů. 

...

,,Nikdo tam vod tý doby nežil," řekne šišlavým hlasem starší muž, kterému chybí přední zuby. Jeho silný kožešinový kabát s palčákama a zimní boty jsou z přirozeného kožešinového materiálu, takže by si ho každý mohl splést s pytlákem. ,,Ten chlápek a jeho žena... dobří lidi to byli. Každou neděli mě zvali na polívku. A jak ta uměla vařit," rozhodí rukama.

Podívám se na Dianu, která si stále prohlíží toho muže. Vsadím se, že jí taktéž do oka padl jeho kožešinový úbor. Určitě si vzpomněla na svého profesora, který jí vtloukal do hlavy, že se kožešiny vrací do módy. Tady u toho chlápka by se určitě nemýlil. Nedivila bych se, kdyby jeho spodní prádlo bylo vyrobeno z pravé kožešiny.