Ten Pravý (druhý díl)

Část 37 Diana: Mořská nemoc

„To si ze mě děláš prdel?" vyštěknu na Aarona, který si dvěma prsty masíruje kořen nosu. Z nějakého důvodu to poslední dobou dělá při našich konverzacích často. 

Vlasy má rozcuchané víc než obvykle a jeho strniště, které si teď poslední týdny nechává, ho dělá ještě víc mužnějším než předtím. Celý tento vypadám, jak kdybych si to právě rozdal se štětkou look ještě doplňuje jeho nové tetování, které mu tady udělal před pár dny jeden člen posádky. Vsadili se v kartách, že ten kdo prohraje se nechá pokérovat od toho druhého. Sice nevím, co přesně na té ruce má, ale tipla bych nějaké divné zvíře s drápy, možná tygr.

Naštěstí se ukázalo, že borec je profesionální tater, takže Aaron dopadl ještě dobře. V opačném případě si neumím představit, co by byl Aaron schopný vytetovat. Nemám však valné mínění o jeho uměleckých dovednostech. Nedávno jsem zahlédla jeho čáranice na papíře, když se nudil... a upřímně?... pětileté dítě maluje lépe než on.

„Přestaň po mě ječet andílku, nesluší ti to." Stáhne ruku a dá si ji do kapsy u kalhot. Při tom pohybu si všimnu opálených paží, které za těch pár týdnů získaly ještě snědší odstín. 

„Sakra práce, toto," vyštěknu a přejdu miniaturní pokojík k blízkému baru, ze kterého vytáhnu jednu flašku vodky a naleju si pořádnou dávku do skleničky. 

„Odkdy piješ tvrdej alkohol? Co tě tak znám, tak do sebe nedáš nic, co nemá alespoň 50 % cukru" zvedne překvapeně obočí. 

Ignoruji jeho poznámku a na jeden zátah do sebe hodím tu průhlednou hnusotinu. Vodka není tak kvalitní a silná jako v Rusku, ale pro můj účel vystačí. Teplá tekutina mi zahřeje hrdlo. Lehce se oklepu, když ucítím dozvuky hořké chuti rozlévající se mi po celém těle. 

„Od doby, co mě vysocí blonďáci z Abahigi lezou na nervy a nejsou schopni mi donést sladší alkohol, který bych byla schopná spolknout," vyštěknu a třísknu skleničkou o barový pultík, který se pod mým úderem zatřese. 

Koutkem oka zahlédnu jeho uculující obličej. Nejsem si jistá, zda je jeho úšklebek reakcí na mou poznámku, nebo na mé oklepání se z toho vodporného alkoholu, ale nejsem zrovna v rozpoložení, abych to zjišťovala. 

Okamžitě seberu z poličky jeden balíček čokoládových sušenek a rozbalím jej. Usadím se na do blízkého dodrbaného křesílka a nohy hodím do tureckého sedu, abych se cítila pohodlně.

Nacpu si do pusy několik kusů, abych vyrovnala hořkou pachuť alkoholu něčím sladkým. 

Aaron se ode dveří usměje, ale jeho úsměv hned opadne „je mi jasný, že se ti to nelíbí, ale nedá se nic dělat. Zbytečně bychom na sebe upozornili, kdybychom pluli druhou stranou."

S plnou pusou hodím sušenky do klína a pár se jich vysype z pytlíku „zdržíme se tak o další týden!" zavrčím. „Týden!! Jsme na cestě déle jak měsíc. Takhle dorazíme na Sibiř v příštím století," zatnu pěst a snažím se rozžvýkat čokoládovou nálož ve své puse a nerozdrtit sušenky, dřímající v mé ruce. 

„Taky z toho nejsem zrovna vodvařenej... taky bych nejradši už něco dělal, ale... nemůžeme jen tak vplout Lapis přímo pod ruku. Rozdrtili by nás dřív než bychom vytáhli zbraně. Sama dobře víš, čeho jsou schopni."

Nespokojeně ze sebe vyderu nějaký pazvuk, který Aarona rozesměje. Otočím nasupeně hlavu a při ládování zbytku balíčku do sebe, pozoruji, jak se obraz na protější zdi posunuje v rytmu vln sem a tam. Je však dobře připevněný, takže nespadne. I několik dalších věcí v místnosti se pohupuje do rytmu jako kolébka, která se snaží uspat dítě. První týden mi nebylo z toho pohupování dvakrát dobře, takže jsem strávila polovinu dne nad záchodovou mísou, ale teď už je to mnohem lepší. Můj žaludek si zvykl a není to pro mě takové utrpení.