Část 46 Diana: Chvíle pravdy

383 22 6
                                    

Už podruhé sedím v tom dodrbaném křesle s tím rozdílem, že tentokrát jsem natolik ponořená do vlastních myšlenek, že moc nevnímám, co se děje kolem mě. Jenom zírám tupě před sebe a snažím se vyrovnat s tím, co se právě stalo. Mucha na zemi, kterou pozoruji už pěknou chvíli, odlítne pryč a zanechá po sobě pouze prázdný prostor. Nepodívám se za ní, pouze zírám dál do země, kde se před chvílí plazila. Vlasy mám splihlé podél obličeje a to, že mi ošetřovatelka zavázala nohu, kterou jsem si při boji odřela, mi dojde až o několik hodin později.

Několikrát si promnu ruce, protože jsou od mrazu suché a dodřené. To bude odměna za nenošení rukavic... Někdo se ke mě skloní a začne mi do dlaní vmasírovávat krém. Nevím, kdo to je, ale voní po citrusech - stejně jako ten krém. Ta vůně je osvěžující a příjemná.

Aaron stojí vedle mě a snaží se mě psychicky podpořit svou přítomností, ale nepomáhá to. Ostatní jenom lítají kolem a snaží se na poslední noc zabezpečit loď. Slyším několik lidí, kteří přijdou do místnosti a po obdržení instrukcí se zase vytratí. 

Nikdo se neodváží na mě promluvit - teda myslím si to. Nebo se možná pokusili, ale totálně jsem je ignorovala, takže své snahy vzdaly. 

Z mého transu mě probudí nástěnné hodiny, odbíjející půlnoc. S poslední úderem sebou znatelně cuknu a zvednu zmateně hlavu. Zjistím, že v místnosti jsou kromě Steva všichni. Jako vždy o něčem horečně diskutují a naklání se nad hromadou papírů na stole, které za chvíli vytvoří papírovou pyramidu.

Když si všimnou, že jsem zvedla hlavu, Tyler se podívá opatrně na Aarona, který si ke mě nakloní. „Andílku, podívej se na mě."

Jak hadrová panenka otočím hlavu k těm krásně modrým očím a zahlédnu v nich obavu. „Jsem tu s tebou, všechno bude v pořádku."

Pár vteřin vám, ale nakonec ho poslechnu. Věřím mu, proto přikývnu.

„Co..." zarazí se a snaží se zvolit správná slova „můžeš nám vysvětlit, co se děje? Křičela jsi po něm nesouvislé věty, které nedávaly vůbec smysl," zaslechnu líbezný podtón v jeho hlase, což mě trochu uklidní. Otočím se po ostatních, kteří vypadají stejně nechápavě jako na palubě. Musí si asi myslet, že jsem blázen.

Nadechnu se a sklopím znovu pohled do země. „Lory..." udržím slzy „Lory... je mrtvá." Při tom slově mi začnou slzy stékat nekontrolovatelně po tváři.

Kromě mě jsou však všichni v úplném klidu. Nejsou smutní, nenaříkají.. prostě nic. Jenom stojí a nejistě se po sobě ohlíží. Sarah si odhekne, ale nic neřekne. Hans se poškrábe na hlavě jakoby nevěděl, co říct. Nakonec se odhodlá Tyler, který ke mě přistoupí a přičupne si vedle mě. Aaron o krok ustoupí, aby mu dal prostor. Tyler mě chytne za obě ruce, které si celou dobu žmoulám a jemně je stiskne.

„Já vím, že tě to stále bolí, ale..."

Vzhlédnu k němu a podívám se mu do očí „ty to nechápeš... ona je mrtvá!"

Tyler se nadechne a vykouzlí na obličeji úsměv, který jsem na něm doposud neviděla. Tohle je ten obličej, do kterého se má kamarádka tolik zamilovala „ano. Je mrtvá. Taky jsem se s tím dlouho..."

Vyskočím na nohy a přejdu kolem něj div ho nesmetu na zem. Postavím se čelem ke zdi, kde mi do oka padne divný obraz a prohrábnu si zoufale vlasy. „Ty to nechápeš..." otočím se ke všem a vidím v nich, jak mě starostlivě pozorují. Hans dokonce odklopí oči, aby se na mě nemusel dívat. Myslí si, že jsem blázen.

Do místnosti mezitím vklouzl i Steve, který se opírá o zeď vedle Aarona.

„Co nechápu?" Tyler se mě stále snaží uklidnit a přistoupí ke mě o krok blíže.

Ten Pravý (druhý díl)Where stories live. Discover now