Ten Pravý (druhý díl)

Část 25 Lorelai: Zase jedno loučení

,,Nenechám tě tady samotnou," trvá na svém Diana a nevšímá si, jak v našem bunkru vytahuji všechny ukryté zbraně a vyskládávám je vedle sebe na stůl. Máme několik vrhacích nožů, normálních nožů, stříbřenky a dvě další střelné zbraně. Nesmím opomenout dlouhý japonský meč, který mi věnoval Andrej. Mám tu i několik vlasců a tejzr.

S Irinou jsme se ráno kolem páté rozloučily a slíbily, že nikomu neřekneme, kde teď žije. Tím bych si akorát vykopala vlastní hrob. Potom jsme se vrátily zpět do naší skrýše, kde jsem Dianě předhodila svůj plán. Celou dobu, co jsem mluvila, se na mě mračila čím dál víc. Dokonce si založila ruce křížem na hruď, což dělá pouze v případě, kdy se jí něco nelíbí.

,,Já to tady zvládnu Dí," ujistím jí a vytáhnu sadu ostrých jehlic schovaných pod uvolněnou dlaždičkou. Podívám se, zda jsou správně nabroušené a zastrčím je zpět do pouzdra.

,,A jak si to představuješ?" rozhodí rukama jakoby chtěla zahnat mouchu. S tím rozdílem, že na Sibiři taková havěť není. Za to jsem vděčná, protože jsem si jistá, že by Dí nikdy neodcestovala do země, kde je jakákoliv havěť. Už stačilo jen to, že měla fobii z pavouků

,,Spojíš se s Tylerem a jeho rodem. Dovedeš je na Sibiř, abychom mohli zaútočit na Lapis v plné síle," všechny zbraně nahromadím a po jednom je strkám do vaku, aby se nepoškodily. Vložím tam i flašku vody a jeden krajíc chleba. Pečlivě překontroluji, zda je batoh správně zavázán, aby z něj po cestě něco nevypadlo.

,,Takže co? Já se budu někde flákat a ty budeš dělat co? Slíbila jsi mi, že mě nikdy nenecháš pozadu a vezmeš mě všude sebou," vycítím z ní vztek, proto přestanu balit a podívám se na ní. Má narudlé tváře vztekem.

,,Flákat? Dí asi si neuvědomuješ, jak důležitý úkol leží na tvých bedrech. Musíš přesvědčit Abahigi, aby tě následovali na Sibiř, abychom mohli mít alespoň nějakou šanci na úspěch. Na straně organizace jsou ti nejlepší zabijáci a to, co nám včera řekla Irina... kdoví, kolik Sergejových bodyguardů bude stát proti nám. Musíme se připravit na tvrdý boj. Pokud selžeš, nikdy neuspějeme. Nechci to přiznat, ale potřebujeme je. Rozhodně to není flákání," ubezpečím ji. ,,A já... já se vydám na Sever. Musím něco zařídit než sem dorazíte."

,,Zařídit? Co konkrétně?" zúží oči, takže se její oči promění na tenké jestřábí očička.

,,Řekněme, že potřebuji navštívit lidi, kterým jsem hodně ublížila. Irina mě utvrdila v tom, že potřebuji odpustit sama sobě, a to bez odpuštění ostatních rodin nezvládnu. Musím se sejít s rodinami, kterým jsem zničila život a ujistit se, že jim nic nechybí," Dianě při těch slovech povolí tvář a něžně se na mě podívá. ,,Dám na sebe pozor, nemusíš se bát."

Chvíli nic neříká. Znám jí dost dlouho natolik, abych věděla, že přemýšlí. Hodně přemýšlí. Snaží se v mém plánu najít nějakou skulinu, nebo nedostatek, který by mohla využít k tomu, aby tu mohla zůstat a mohla mi pomoci. Samozřejmě, že jí chci mít po svém boku Zvykla jsem si na její přítomnost a ten její podivný smysl pro humor, že mi bude vážně chybět, ale... Bohužel lepší možnost nemáme. Informace z carského archivu nemáme a žádnou jinou páku také ne. Pokud nechceme umřít hned u dveří sídla organizace, je spojenectví s Abahigi tím nejlepším řešením.

Diana nakonec svěsí odevzdaně ramena, čímž mi dá najevo, že s plánem souhlasí ,,myslíš, že to bude fungovat?" zeptá se nejistě, ,,co mám říct Tylerovi a ostatním? Jak mám všechno tohle vysvětlit?"

Vytáhnu dokumenty, které jsme našly v Puškino pod domem mých rodičů a dám je na stůl ,,vezmeš je sebou. Řekneš jim všechno, co víš. Řekneš jim pravdu. Samozřejmě vynecháš tu pasáž, že jsem naživu... a možná i to, že jsme osvobodily Dereka... to by nebylo zrovna dobré přivítání," poškrábu se nejistě na hlavě.

Nadzvedne obočí ,,jasně, poloviční pravdu s trochou lží."

Nejistě přikývnu. Potom vytáhnu tašku, do které dám Dianě dokumenty, pas a tři balíky bankovek, které by jí měly vystačit ,,pořád nepatříš mezi nejlepší, ale vím, že se o sebe dokážeš postarat, zvlášť když budeš mít vedle sebe Tylera, Sarah ... a Aarona. Jenom prosím... drž své pocity na uzdě a nezapomínej základní pravidla, které jsem tě naučila. Důvěřuj, ale prověřuj. Nikdy se k útočníkovi neotáčej zády. Pokud nemůžeš zaútočit, uteč a..."

,,...neozbrojený protivník nemusí vždy být bezmocný," dopoví a já přikývnu. Podám jí tašku a chytnu jí za rameno na důkaz důvěry. 

Diana zvedne hlavu a zadívá se na mě. Možná se mi to zdá, ale mám pocit, že jsem v jejích očích zahlédla slzy. Potřebuji, aby se uklidnila ,,neloučíme se navždy. Nezapomeň, já přežiju všechno!" usměju se.

,,Však já vím," zamává rukama před obličejem, aby rozehnala slzy ,,jenom mi něco padlo do oka. Však víš, jak mám citlivé oči."

Zasměju se ,,jsi citlivka sama." Potom zvážním, ,,až dorazíte na Sibiř, najdu vás," dodám, abych se taky nerozbrečela při loučení s mou nejlepší kamarádkou.

,,Jak nás najdeš?" zasáhne mě nadějný tón v jejím hlase.

,,Mám své způsoby, jak vás najít. Sibiř je moje rodná země, vyznám se tu lépe než kdokoliv jiný."

Přikývne a silně mě obejme. Tiskne mě k sobě tak silně, že by mi klidně mohla rozdrtit plíce, ale neodtáhnu se. Užívám si té chvíle, kdy jí mám naposledy v objetí. Vím, že se teď možná nějakou chvíli neuvidíme a jenom ta představa, že tu nebude, se mi nelíbí.

Pak naše spojení přeruší a beze slova se otočí a vyjde ke dveřím. Zastaví se s rukou na klice, ale neotočí se ,,jestli umřeš, najdu si tě v pekle a vynadám ti, že jsi umřela beze mě."

,,Taky tě mám ráda," zašeptám za ní, když mezi dveřmi naposledy zahlédnu její lem zimního pláště mizícím ve sněhu.