Část 54 Lorelai: Setkání s Fantomem

362 19 4
                                    

Hned, jak dorazím na kopeček poblíž vesnice, mi dojde, že není něco v pořádku. Ten malý obydlený prostor, který mě při mém příchodu tolik uchvátil, byl k nepoznání. Těkám očima z jednoho konce vesnice na druhý a zděšeně vykulím oči, když si uvědomím, co se tu děje. Dokonce i můj bílý kamarád začne nervózně přešlapovat z jednoho kopyta na druhé. Zřejmě ho taktéž znepokojuje ten silný odér krve, doléhající až k našim nosům. Konejšivě ho poplácám po krku, avšak svůj zrak nespouštím z podívané před sebou, aby mi něco neuniklo.

Všude kolem se ozývá křik, doprovázený bolestným skučením a pláčem dětí. Blízké stany jsou zahaleny černým kouřem, ze kterého namátkově vybíhají lidé a snaží se oheň uhasit vědry s vodou. Pobídnu koně a docválám k okraji jednoho stanu, kde se shlukuje několik lidí. Povede se mi zastavit u jedné ženy od krve, která se drží za nohu a mermomocí se snaží odplazit pryč od rozběsněného ohně. Okamžitě seskočím z koně a pomůžu jí k nedaleké skalce, za kterou by měla být v bezpečí i před nemilosrdnými plameny.

„Co se děje?" zeptám se jemně a obvážu jí nohu látkou, kterou jsem sebrala po cestě z jednoho špalku. Žena sebou cukne, když nohu pevně zafixuji. Zvedne ke mě hlavu a vyděšeně se nahne do strany, aby nahlédla přes skalku jakoby se bála, že jí někdo uslyší. Všimnu si, že její krk je pokryt krví a několika dalšími šrámy. Naštěstí se jedná pouze o povrchová zranění.

V očích zazřu strach a zděšení. „Přišel a začal zabíjet jednoho po druhém. Muže, ženy, děti..." zalkne se a po tvářích jí začnou stékat slzy. „Všechny je..." Nemusím se ani ptát, zda někdo z jejích blízkých patří mezi oběti. Je jí vidno na obličeji, že patří mezi přeživší šťastlivce. Ruce se jí nepřirozeně třesou při každém pohybu a obličej má obsypaný potoky slz. Musím se hodně přemáhat, abych neodkryla svou zuřivost, která mě pohlcuje. Udržím se jenom kvůli ní. Nechci jí vyděsit.

„Kdo? Kdo přišel?" snažím se na ni moc nedorážet, ale potřebuji znát více informací. „Nějaká skupina, gangsteři?"

Zavrtí hlavou. „Muž." Zavzlyká a sotva z jejího silného přízvuku poznám co říká. „Jeden muž..." Začne máchat rukama kolem sebe a pustí se do obsáhlého vysvětlování. Nakonec však ukáže rukou směrem do středu města, odkud se ozývá nejvíc výkřiků. 

Nečekám ani vteřinu. Bělouše nechám kde je a rozběhnu se se zbraněmi směrem, který mi žena ukázala. Je náročné se vyhnout všem troskám okolo a nikoho nesrazit při úprku od středu vesnice. Spousta Něnců totiž vyděšeně mění směr běhu. Dvakrát mě málem knokautují dvě ženy s dítětem v ruce. Nakonec se mi povede prodrat se skrz dav a pokračuji v běhu do jedné uličky, sloužící jako zkratka. Do zorného pole se mi okamžitě dostane několik mrtvých těl, která jen tak bezvládně leží na zemi s poklidným výrazem. Zastavím se u dvou z nich a pokleknu, abych si mohla prohlédnout jejich smrtelná zranění. Jediný rozdíl od spícího je ta jedna řezná rána kolem krku, která je vedena přesně a precizně. Pootočím mrtvému muži hlavou a ztuhnu. Ucítím chlad po celém těle, doprovázený brněním v pravé ruce. Prudce se postavím a zírám na muže před sebou. 

Vlna rozčílení dosáhne krajního bodu. 

Zatnu pěst a pomalinku pootočím hlavou směrem, ze kterého se právě ozve bolestivý výkřik. Mohlo mi to hned docvaknout. Rozběhnu se a neubírám na tempu. Naopak, čím více se přibližuji ke křiku, tím rychleji utíkám. Můj dech je zrychlený.

Po pár minutách dorazím do středu vesnice, kde se konají většinou rodové tance na konci roku, nebo oslavy při vítání novorozeňat. Celá vesnice se zde shromáždí a na důkaz přijetí nového dítěte do rodu, se předhání jeden muž před druhým s vtipnými scénkami. Teď tu však není ani jedna usměvavá tvář, není tu jediný člověk, který by radostně poskakoval do rytmu hudby a radoval se z narození dítěte. Dokonce tu nejsou ani mrzutí stařečkové s tím jejich natvrdlým výrazem, kteří brblají, že za jejich mládí měly scénky mnohem vyšší úroveň. 

Ten Pravý (druhý díl)Where stories live. Discover now