Ten Pravý (druhý díl)

Část 19 Tyler: (Pokrevní) bratr

Uběhl týden a pořád mi odmítají sundat obvaz z ruky. Nemůžu pořádně jíst, převlíkat se, a co hůř, nemůžu střílet, nemůžu trénovat, nemůžu nic. Jediné co můžu, je sledovat ostatní, jak trénují a rozčilovat se u toho jak nevyspělý kluk. Rodová ošetřovatelka mě seřvala, jako to dělá vždycky, pak se uklidnila a převázala mi ruku. Usoudila, že za pár dnů by to mohlo být dobré a obvaz mi sundá. Ale musím prý poslouchat její instrukce. Aspoň tentokrát... 

No dobře, nepatřím zrovna mezi poctivé pacienty, ale když člověk nutně potřebuje něco udělat, tak se neohlíží na nějaký škrábanec nebo modřinu. Ještě teď si pamatuji jak po mě křičela přes celou tělocvičnu, když jsem měl ležet s namoženým ramenem a místo toho jsem pokračoval v tréninku se zbraní. Čuměl jsem, jak ta malá dáma dokáže vyvádět. Šel z ní strach. Šlehala kolem sebe blesky a prskala na každého, kdo se jí postavil do cesty, když si ke mě razila cestu, aby mě seřvala z očí do očí. Bylo mi tenkrát dvacet a kluci si ze mě pak týden utahovali, že mě zjebala o dvě hlavy menší ženská. Ale kdybych jí poslechl... to bych nedělal nic jiného, než že bych ležel v posteli a léčil se. 

Otrava prostě.

Řekl jsem si, že když jsem si málem rozdrtil ruku, že bych jí mohl alespoň pro tentokrát poslechnout, proto za ní denně chodím pro injekce a na převazy. Pochválila mé uvědomění. Myslím, že nemá potuchy, jaký vnitřní souboj jsem sváděl, když jsem přistoupil na její rekonvalescenční plán.

Zírám na Aarona, který kontroluje výcvik nováčků a pomáhá jim s technikou. Já sedím jak sketa na lavičce a civím před sebe, protože po injekcích musím sedět v klidu jak poslušný beránek. Ráno za mnou došla Sarah a přesvědčovala mě, že mi obvaz brzy sundají, ale mám neblahý pocit, že jí za mnou poslal Steve, aby mě trochu uklidnil. Sama však vypadala, že by mi ten obvaz nejradši strhla z ruky, abych mohl normálně fungovat.

Po tom, co nám na zasedání sdělila, že se Lapis shromažďuje kvůli nějaké větší akci, nedokážu klidně spát. Musím neustále myslet nad třídou S zabijáků a nad novou desítkou... a všeobecně pořád nad něčím přemýšlím. Hlavu jsem snad nikdy neměl tolik zavalenou jako teď. Divím se, že se tam všechno vleze. Prohrábnu si netrpělivě vlasy zdravou rukou a upřu se o zeď za sebou. Kdo by taky spal, když nám denně chodí čím dál znepokojivější informace o organizaci, která dokáže jediným člověkem nechat vymizet přes tucet lidí. A co je ještě horší, nikde se vůbec nic neděje. Žádné informace o úmrtích, zmizeních či atentátech. Prostě nic. Dokonce i informátoři z Číny, kde se pořád něco děje, najednou utichli. Prý nic neobvyklého. 

TOHLE ale je neobvyklé. To, že se nic neobvyklého neděje. To mě znepokojuje ještě víc. 

Kousnu se do rtu.

Chtěl jsem si o mých pochybnostech promluvit s Aaronem, ale ten je teď taky nějakej divnej. Od jeho výletu do Ruska za svým kamarádem Patrickem, skoro vůbec nemluví. Několikrát jsem ho načapal jak jen tak sedí a zírá do blba se sklenkou whisky v ruce. Taky nějak záhadně přestal jezdit za svou současnou, asi to není přítelkyně, spíš nárazovka na několik nocí. Nemyslím si, že by v tom měl prsty Patrick, zná se s ním snad 10 let a kdybych nepočítal jejich vzájemná vítězství a prohry v golfu, tak bych dokonce řekl, že se spolu vychází poměrně dobře.

Samozřejmě jsem se ho zeptal, co se stalo, ale jenom mávl rukou a pořádně mi neodpověděl. Tohle mu vážně nežeru. Vyrůstali jsme spolu, takže poznám, když se něco děje. Dokonce ani Steve, který byl zaneprázdněný tréninkem s mojí matkou nevěděl, co se stalo. Nebo si spíš ani nevšiml, že je Aaron divnej. Poslední dobou jsme se všichni tři nějak odcizili a vůbec se  mi to nelíbí. Když nepočítám společné mise, tak se vůbec nevídáme. Občas se zahlédneme při jídle a prohodíme pár slov, ale neoznačil bych to za plnohodnotnou konverzaci.