Ten Pravý (druhý díl)

Část 6 Lorelai: Čas na akci

,,Takže tam jednoduše vtrhneme a zeptáme se ho?" Diana si strčí oříšek do pusy a vyhlédne z okýnka.

Sundám si sluneční brýle z očí a zaháknu je za uši do černé paruky, a přestanu zírat do prospektu, který jsem si koupila v jednom stánku v hlavní hale. Je to nějaký letáček o cestování do Řecka, nebo spíše konkrétněji na jeden řecký ostrov. Zdá se to být docela pěkné místo. Navštívila jsem spoustu zemí, ale v Řecku jsem ještě nebyla. Krásné pláže a to jídlo, vypadá to opravdu lahodně. Hned, jak jsem prospekt uviděla, upoutal moji pozornost. Nikdy jsem tam žádný úkol neplnila, takže nepatří do států, kde je na mě vypsaná odměna. Myslím, že by se mi tam mohlo docela líbit. 

,,Uděláme to trochu méně hlučněji než si to představuješ, ale jo... přesně to je plán," otočím další stránku brožury a na Dianu se ani nepodívám. 

,,Představovala jsem si to trochu ve stylu Jamese Bonda," začne kolem sebe máchat rukama až jsem nucená se usmát. Její gestikulací dovednosti se neomezily ani na Sibiři. Kdo by to byl řekl, že Dianu nezkrotí ani divoká pustina a mínus čtyřicetistupňová zima.

,,Takže ty si myslíš, že jsem v Lapis chodila v černém obleku, tmavých slunečních brýlích se značkovými hodinkami a Porsche jako James Bond?" musím se nad tou myšlenkou opravdu zasmát. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jakou představu o nás mají ostatní lidé. 

Zadívám se na fotku jednoho tradičního řeckého jídla, které vypadá opravdu dobře. Začnou se mi sbíhat sliny. Poslední měsíce jsme se musely omezit na obyčejné jídlo, oproštěné od všech chutí jenom proto, abychom přežily. Na Sibiři není moc možností zajít si do kavárny, nebo do restaurace. I když několik pochybných podniků tam určitě je, ale uvnitř je až moc zvědavých uší.

Nepochybuji o tom, že Lapis střeží celé území Sibiře. Organizace vždy jednala s předstihem a nebyla nikdy ničím překvapena. Nechtěla jsem jim proto poskytnout výhodu a i přes prosebné obličeje mé nejlepší kamarádky jsem jí nedovolila do putiky zajít.

Uslyším zklamaný hlas ,,a né snad?"

,,Jediné, co jsi tipla správně, bylo to černé oblečení. Tmavé oblečení mi pomáhalo skrýt se ve tmě. Co se týče oblečení...  často jsem se válela v bahnu, lezla špinavou šachtou, šplhala po strome a používala co nejtišší dopravní prostředky, aby mě nikdo neslyšel. Není to nic, s čím bych se mohla chlubit." Diana vždycky měla velice bujnou fantazii, možná proto se dala na návrhářství. Několikrát se mi svěřila, že si přeje být stejně silná jako já, ale když začala trénovat, tak si ty řeči začala odpouštět.

Nedávno se začala zlepšovat, proto se její řeči o super utajeném životě, jak ve filmu Muži v černém, vrací do hry. Ovšem teď beru ty její řeči trochu víc vážně, protože se dostala na takovou úroveň, kdy by dokázala odrovnat pár členů bez jediného škrábance. Její tělo se hodně změnilo. Paže i nohy se jí obalily svalstvem, její přirozené gymnastické tělo se vrátilo do původní formy a to nemluvím o skvělé hbitosti a ostražitosti. Nebylo to snadné, ale jsem na ní náležitě hrdá. Už se o ní nebojím. Umí se o sebe postarat.

Diana se ponoří zpět do svého sedadla a něco nasupeně zabrblá. Po očku na ni kouknu a usměju se. Je spokojená. Poprvé po několika měsících  pojede někam, kde není zima jako v psinci. Na Sibiři je sníh celoročně, dokonce i v květnu. Ale ve Státech je běžně v tuto dobu příjemné teplo, ve kterém stačí pouze dlouhé tričko, nebo lehká bunda. Nic, co by se nedalo přežít. Kromě černé paruky, stejného mikádového střihu, která jí určitě sluší mnohem víc než mě, má na sobě džíny, bílou halenku a cestovní kabátek, který si koupila na přestupovém letišti v Amstrdamu, kde už jsme dále nemohly vydržet v teplých bundách a zavítaly do prvního obchodu, který jsme našly.