Ten Pravý (druhý díl)

Část 21 Lorelai: Moji duchové

Stojím naproti ní a neváhám.

Andraste je přesně taková, jako si jí pamatuji. Jediným rozdílem je menší jizva na tváři, kterou jsem jí posledně způsobila. Jinak její tvář, oči, vlasy i postoj se vůbec nezměnily. 

Vytáhnu z opasku stříbřenku a okamžitě zamířím. Uběhne sotva sekunda, ale je rychlejší než já. Vytratí se mezi stromy a dokážu jí postřehnout díky tmavému zimnímu plášti, zanechávající za sebou stopy ve sněhu. Obloha se dnes roztrhla a sněží mnohem hustěji než obvykle. Stačí pouze pár minut a naše stopy se vytratí pod nově navátou nadílkou. 

Musím jednat rychle.

Rozběhnu se tím směrem, kde před chvílí stála, a při každém dalším kroku uslyším praskání sněhu pod mými nohy. Cítím zrychlený tep a veškeré mé smysly jsou zostřené na maximum. Přidám na tempu, což není vůbec jednoduché, když sněhu stále přibývá. Jsem venku několik hodin, jsem promrzlá na kost, ale přesto se odmítám vzdát, když už jsem jí konečně dostihla.

Ocitnu se na menším rozcestí v lese. Ve sněhu nejsou žádné stopy, které bych mohla následovat. Jediné, co vidím, jsou stromy pokryté hutnou vrstvou sněhu. Vytratily se i táhnoucí se stopy po plášti, které mi doposud pomáhaly jako určovatel směru. Ztratila jsem jí.

Zaposlouchám se, ale jediné co dolehne k mým uším je zvuk šelestění větru. Z blízkého stromu spadne kupka sněhu z větve a s dunivým nárazem dopadne na zem. Otočím se po tom zvuku, ale nikoho nezahlédnu. Jenom sníh.

,,Tak se ukaž," zakřičím a můj hlas se rozezní jako píseň. Ozvěna mého hlasu se po chvíli vrátí zpět. Není tu. Utekla. Zmateně se rozhlédnu kolem dokola, ale jediné co uvidím, je bílý sníh a stromy.

Potom uslyším kroky napravo ode mě. Instinktivně se otočím s napřaženou zbraní, připravena kdykoliv vystřelit. 

Není to ona. Vytřeštím oči, když si uvědomím, na koho mířím. 

,,Střílej, no tak zabij mě... už jsi to jednou udělala," jemný hlas mě totálně pohltí ,,zabila jsi mě a mou rodinu," ruka se mi začne třást, když spatřím děvče v noční košili, které nemůže mít víc jak deset let. V ruce má plyšového medvídka, kterého křečovitě svírá. Na rozdíl ode mě nevypadá, že by jí byla zima. Bosky tam stojí ve sněhu a svou sněhobílou pletí by se ve sněhu mohla zcela vytratit.

Ruka se mi klepe čím dál víc, proto ji stáhnu a zadívám se do těch pomněnkově modrých očí. ,,Zabila jsi mě," smutně na mě zamrká a pocítím divnou tíhu na hrudi. ,,Tatínek tě prosil. Prosil tě, abys nás nechala jít..."

Otevřu pusu, ale okamžitě jí zavřu, protože cítím, jak se mé rty třesou.

,,Zabila jsi mého tatínka, maminku a potom jsi podřízla krk i mě...," odmlčí se a zamrká, ,,ale to ti nestačilo... zapálila jsi náš dům... zapálila jsi méďu," pozvedne medvídka jako důkaz, ,,a vinu jsi hodila na někoho jiného."

...

Vzpomínám si na tu misi. 

Ta malá holčička, co tu přede mnou stojí, je dcera senátora. Můj úkol zněl jasně, pozabíjet všechny členy rodiny do jednoho. Nenechat žádné svědky a zbavit se domu, ve kterém žili. Neptala jsem se, proč je mám zabít, nebo proč mám dům podpálit. V zájmu Lapis bylo, aby se nedožili rána. A to jsem také zařídila. Nezůstal jediný svědek, který by mohl organizaci obvinit.

Pro někoho by to mohla být náročná mise, ale pro mě ne. Dostat se do domu pro mě nepředstavovalo žádný problém. Ochranka měla pouze tři členy, protože jejich posila měla dnes volno. Všechny jsem je tiše uškrtila, aby nenadělali rámus. Potom jsem se přikradla k rodičům do obývacího pokoje. Seděli ke mě zády a dívali se na televizi, proto neměli čas mě zahlédnout, když jsem se připlížila k matce a jediným pohybem vlasce jí uškrtila. Otec si mě všiml, proto se hbitě vyšvihl z gauče a ochranitelsky natáhl ruce, když jsem se k němu blížila. Vystrašeně se podíval na svou zesnulou ženu. Ale mnohem víc ho vyděsila dcera, která zřejmě uslyšela divné zvuky a šla se podívat do obýváku. Stála s medvídkem v ruce mezi dveřmi mezi obývákem a kuchyní a rozespale nás pozorovala.