Ten Pravý (druhý díl)

Část 29 Lorelai: Setkání s Něnci

Bouře trvala skoro tři dny než se konečně přehnala na západ a začalo v této oblasti být bezpečno. Teda bezpečno z hlediska počasí. Tato oblast není zrovna proslulá bezpečností. Bezmocní blázni, kteří se sem náhodou zatoulají, se už většinou nevrátí. Jsou buď zabiti nebezpečnou zvěří, nebo si je podají Něnci, kteří ve většině případů nemají zrovna rádi návštěvy. Jsou hodně obávaným a krutým národem s netradičními zvyky a kulturou.

Celé tři dny jsem strávila v chatrči s mužem, který od svého posledního přiznání, že je vůdcem Něnců, odmítl cokoliv dalšího říct. Veškeré úkony dělal sám a většinu času strávil ve svém křesle s dýmkou v ruce. Né, že bych se o navázání konverzace nepokusila, ale... kdykoliv jsem cokoliv řekla, okamžitě si zapálil dýmku a znamenitě mě ignoroval. Začínám mít pomalu podezření, že má v té dýmce nějaký umlčovací lék, jinak nevím, jak je možné, že mě tak dlouho dokáže ignorovat. Nazvala bych to uměním.

Možná, že jsem si až moc zvykla na svou hlučnou kamarádku Dianu, proto mi tohle ticho přijde dost nepřirozené. Já sama jsem vždy byla tichý člověk, ale konverzace mi opravdu začíná chybět.

Můj zachránce dnes vstal jako vždy velmi brzo, akorát s tím rozdílem, že mu nevadilo, když jsem se mu pletla do přípravy ranní polévky, kterou mi servíruje ke snídani, obědu i večeři, většinou podobné chuti. Jsem mu vděčná, že mi vůbec dává něco teplého k jídlu, proto si nestěžuji a vždy s velkou vervou sním celou misku nabrané polévky. 

Vyjde z chatrče ven a zastaví se na prahu, otočí ke mě hlavu ,,je čas."

Nesnažím se s ním dohadovat, na co je vlastně čas. Rychle si nazuji teplé boty a kabát, které mi za tu dobu krásně uschly a vyjdu za ním do mrazivého a docela dost pochmurného počasí. Ostrý bílý sníh mě zasáhne do očí, takže musím přimhouřit oči, abych si na to náhlé světlo zvykla. Ale ne na dlouho. Muž, stojící vedle mě, mi podá pletený šátek. Chvíli na něj koukám než mi dojde co mám udělat.

,,Neriskuji, že někomu prozradíš cestu do naší vesnice," chápavě přikývnu a zavážu si šátek přes oči, abych nic neviděla. Jsem totiž stále ještě omámená z toho, že je ochotný mě zavést ke svému lidu i přesto že ví, kdo jsem a odkud pocházím.

Když se muž ujistí, že opravdu nic nevidím, chytne mě za loket a táhne mě měkkým sněhem někam na sever. Celou cestu nepromluvíme ani slovo. Jediné, co slyším, je vzdálené šustění větru a zvuk praskajícího sněhu kolem nás. Několikrát zahneme a jdeme skoro dvě hodiny, dokud pod nohama neucítím pevnou zeminu. Trochu se uklidním, že už se nemusím brodit mokrým sněhem, protože je to opravdu namáhavé se plahočit sněhem po kolena. Pokud jsem si však myslela, že už jsme v cíli, mýlila jsem se. Tvrdá zemina je v některých místech poměrně kluzká a těžko se po ní jde, zvlášť když mám zavázané oči. Možná, že ten sníh nebyl tak špatnou cestou.

Jdeme skoro hodinu než se konečně zastavíme a muž mi rozváže šátek z očí.

Pár vteřin mi trvá než si zvyknu na světlo. 

Před očima se mi otevře rozlehlá planina, obklopená horami, které slouží jako přirozené krytí před nepřáteli a hustým sněhem. Hory jsou opravdu vysoké, skalnaté a prudké, takže rozhodně není možné, aby se sem kdokoliv dostal vrchem. Jediná možnost je... ohlédnu se za sebe a zahlédnu stezku, vedoucí horou, kterou jsme právě přišli.

Muž vedle mě mi nedá prostor obdivovat toto krásné místo, kývne hlavou ke stezce po okraji hory, která nepatří zrovna mezi bezpečné cesty. Jediný špatný krok by mohl znamenat bolestivý pád a následnou smrt. Ohlédnu se za sebe na pokulhávajícího muže, který mě následuje. Ten bez sebemenší námahy začne sestupovat a odvrátí tak veškeré mé obavy, že by se mu něco stalo. Ráda bych starému muži pomohla, ale nezdá se, že by potřeboval moji pomoc.