Ten Pravý (druhý díl)

Část 45 Diana: Speciální sbírka exemplářů

Děsně sebou škubnu. 

Při tom pohybu ucítím příšernou bolest v oblasti hlavy, kvůli které ze sebe vyderu úzkostný vzlyk. Dopadnu s dunivým bouchnutím těžce na zem a mám co dělat, abych znovu nevykřikla bolestí při tom dopadu. Pořádně se mi z té rány zatočí hlava, ale... jsem si stoprocentně jistá, že je pořád na mém krku. 

Opatrně si vleže šáhnu na dekolt a rukou postupuji pomalinku výš a výš, abych se ujistila, že se mi to jenom nezdá. Když moje ruka dosáhne tváře, vděčně si oddechnu.

„Tebe taky nechat o samotě..." ozve se Aaronův hlas.

Přinutím se zvednout na lokty a otočit se směrem, kde ještě před chvílí stál Stínač hlav a držel mě za vlasy. Místo něj tam stojí Aaron v tenkém kabátu, který normálně nosí pouze ve vnitřních prostorách lodi. Stojí připraven v bojové pozici s nožem v ruce těsně přede mnou a pozoruje každý pohyb muže, stojícího pouze pár kroků od něj.

Stínač hlav má v ruce podlouhlý úzký nůž s rytinami po celé čepeli, které jsou zakončeny rytinou květiny pár centimetrů od rukojeti. V paži má zabodnutý nůž, na který se teď svým skleněným pohledem dívá jako na výstavní obrázek, ale nevydere ze sebe žádný zvuk. Jediným ladným pohybem ho vytáhne a hodí ho za hlavu přes palubu. Uslyším žbluňknutí. Kdybych nevěděla, že je ten člověk z masa a kostí, myslela bych si, že je to robot, který necítí bolest. Není přece možné, aby byl někdo zasáhnut nožem a on neprojevil jednou známku bolesti.

Nebo ano?

„Další zlobivý kluk," zamračí se a svůj dlouhý nůž zastrčí někam do kabátu tak, že není vůbec vidět, kam přesně se čepel ztratila.

Aaron se ohlédne na mě, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Na ten krátký moment, kdy se naše pohledy propojí si uvědomím, že jsem nikdy nebyla šťastnější, že ho vidím. Později mu pošlu děkovný dopis.

Okamžitě svůj pohled soustředím a muže, který svírá několik pramínků vlasů ve své dlani a tázavě se na ni dívá. Ať už Aaron plánoval udělat cokoliv, Stínač hlav musel rychle ustoupit do obrany a přitom pohybu mi vyškubnul několik vlasů. To způsobilo, že jsem sebou tak třískla. Bolestně si promnu pokožku hlavy, když mi dojde, o kolik vlasů jsem právě přišla.

„Za chvíli budu kvůli tobě holohlavá," opatrně se postavím vedle Aarona a z jeho opasku vytáhnu nůž, abych měla alespoň něco v ruce a necítila se tak bezmocná. Jeho příchod mě natolik uklidnil, že jsem bolest dokázala částečně hodit za hlavu. Moje žebra mi však připomínají, že jsem dostala pořádnou nakládačku a dalšího boje nebudu schopná.

Aaron hodí oči v sloup, což mu však neubere na koncentraci „lepší být holohlavá, než nemít hlavu žádnou!" nakloní ke mě trochu hlavu „příště by bylo fajn, kdybys mě alespoň na chvíli poslouchala. Nebýt toho humbuku, který jsem zaslechl..."

„Takže je to moje vina?" ohradím se a ignoruji chlápka na druhé straně paluby, který nás znechuceně pozoruje a asi si sám připadá jako druhé kolo u vozu.

Aaron odevzdaně zavrtí hlavou „to necháme na později..."

Muž znovu šáhne do kabátu. Podle toho, co neustále z toho kusu šatstva vytahuje, mám strach, co přijde tentokrát. Vytáhne však obyčejnou střelnou zbraň, kterou napřáhne naším směrem. 

To není dobrý...  Vyběhla jsem z kajuty nalehko takže nemám žádnou střelnou zbraň po ruce. Aaron je na tom zřejmě podobně. Jediný pohled mi stačí k tomu, aby mi došlo, že nemá pistoli... leda, že by ji vytáhl stejně jako náš zabijácký kouzelník naproti, z nějakého skrytého místa z kabátu - o čemž u Aarona dost silně pochybuji. Je oblečenej tak nalehko, že dokážu lehce poznat, jaké zbraně si sebou vzal.