Ten Pravý (druhý díl)

Část 28 Diana: Noční návštěva

Zvuk klepání na dveře mě vyruší z projíždění si nových trendů na sociálních sítích. Už dlouho jsem nesvajpovala a nedívala se na žádné trendy videa, proto teď musím hodně věcí dohnat. Samotnou mě překvapuje, kolik neuvěřitelných typů videí za tu dobu vzniklo. Hlavně ve Fashion odvětví. Našla jsem tam minimálně troje boty, které si rozhodně musím pořídit, protože příští rok na beton módní nebudou. Našla jsem dokonce kolekci toho trotla - mého bývalého spolužáka - kterému nabídli stáž u módní návrhářské firmy Valencieh, nejslavnější intalské firmy, která jednou dobou dost konkurovala na francouzském trhu. Teď ale Valencieh dost poklesla, když zaměstnává zrovna toho trotla. Jeho, podle mě dost okoukané modely, se staly hitem instagramu skoro přes noc. Všechny influencery, kteří jsou ochotni jeho modely propagovat, určo dostali nějaký úplatek - jinak fakt nevím, jak na sebe mohli ty hadry natáhnout.

Trapák. Kdybych mu tenkrát nezachránila prdel při loňské přehlídce, tak by jeho jméno nevyšívali na látku, ale možná na hadry určené k uklízení.

Znovu se ozve zaklepání, což mě přinutí k nucenému pohybu. Protočím otravně oči jak jsem to dělávala i dřív, když mě mamka vyrušovala u filmů s Johny Deppem.

Odhodím telefon, který jsem si pořídila těsně po příletu do Států na postel a rozrazím dveře jak velká voda, abych se podívala, kdo mě obtěžuje v mé večerní velmi důležité činnosti. 

Potom, co mě všichni pozorně vyslechli – snad milionkrát – přidělili mi pokoj, kde můžu dočasně bydlet. Pak se Tyler a giga viking s Oliverem odebrali do nějaké zasedací místnosti a začali vyřizovat tunu papírování a telefonátů. Nic pro mě... takže jsem se holt odebrala do tohohle pokoje laděného do šedo bíla a překvapeně vyjekla, když jsem se položila na měkkou postel. Jsem si stoprocentně jistá, že postele takhle měkké předtím nebyly. Ale to jsem říkala i o podlaze na Sibiři - že není možné, aby byla tak tvrdá. Lory se mi první noc neustále smála, když jsem se převalovala z jednoho boku na druhý. Copak můžu za to, že někdo vyrábí podlahy tvrdý jak beton? No, ale to je asi jedno.

Ale... abych řekla svůj názor na Abahigi... papírovačky? Jako vážně? Čekala jsem, že je moje zpráva totálně vyburcuje k nějaké akci a do týdne jsme na Sibiři. Nebo já vlastně ani nevím, co přesně jsem čekala, ale jsem si jistá, že tohle ne... Od kdy se tahle kurevsky dobře špionská záležitost stala záležitostí byrokratů? Myslela jsem si, že Abahigi je mnohem zajímavější rod, ale to jsem se šeredně spletla. Holt, nebudu se s nimi přít o každé zrnko informací. Jsem teď na místě, kde nemusím pít vodku a mít na sobě to děsné kožešinové oblečení, takže si můžu ještě nějakou chvíli užívat pohodlíčko než se rozjede pořádná akce.

Nebo... teda...

Před dveřmi nestojí nikdo jiný než Aaron. Má na sobě tepláky a obyčejné tričko, které by rozhodně potřebovalo vyžehlit. Na nohách nemá vůbec nic - je bosý. Vlasy má rozcuchané do všech stran – vypadá jakoby se právě vzbudil.

Rajcovní...

No, možná, že opravdu spal, když vezmu v potaz, že jsou skoro tři hodiny ráno. Kdybych nebyla zaneprázdněná životně důležitou činností, určitě bych taky spala, nebo se o to možná na té nepohodlně měkké posteli pokoušela.

Nakloním hlavu lehce na stranu a opřu se o dveře ,,zabloudil jsi? Záchod je na druhé straně," dodám a neujdou mi kruhy pod očima, které se táhnou po jeho krásném obličeji. Vypadá jakoby nespal několik dní, možná týdnů.

Bez dovolení kolem mě projde do pokoje a přejde na druhou stranu k oknu.

,,Můžu jít dál Diano?" řeknu sarkasticky.