Ten Pravý (druhý díl)

Část 53 Lorelai: Čas jít

Dobelhám se k chatrči a rozrazím dveře. Do místnosti se dostane několik sněhových vloček, které s dopadem na podlahu okamžitě roztají. S doprovodem vrzavého zvuku zabouchnu dveře a odmotám si z hlavy huňatý šátek. Odhodím ho na věšák vedle dveří. Stařec energicky míchá něco na plotně a neobtěžuje se ani zvednout hlavu, když vejdu dovnitř místnosti a unaveně sebou plácnu na blízkou židli, která při mém dopadu zavrže. Seberu nádobku s vodou, stojící na stolečku, a vyklopím ji do sebe na jeden zátah. Při hltání mi několik kapek steče po bradě dolů. Rozkašlu se, když mi voda zaskočí a okamžitě prázdnou nádobu vrátím tam, kde ležela předtím. Po několika rdousivých zakašlání se mi povede dostat svůj dech pod kontrolu a zapřu se do opěrky. Pár minut starce pozoruji, jak neslyšně poletuje po místnosti a připravuje si svůj oblíbený čaj, jehož složení se mi ještě nepodařilo rozluštit.

„Málem jsem tam vypustila duši," postěžuji si a skloním se ke své bolavé noze. Sundám si sněhule a opatrně si vyhrnu zateplené kalhoty. Objeví se mi náramná podívaná. Moje pravé lýtko je zbarvené minimálně do dvanácti různých barev, kdy fialová s modrou totálně převažují. Opatrně si na nohu sáhnu, ale zabolí to, proto ruku okamžitě stáhnu. Přejdu místnost a dojdu k bedničce, jejíž obsah se stal mojí nejlepší kamarádkou. Vytáhnu z ní pikslu s divně zapáchajícím mazáním, které si šetrně rozetřu na nohu. Když mi stařec dal pikslu poprvé, abych se s ní ošetřila, zvedl se mi žaludek hned poté, co jsem oddělala víčko, ale teď? Díky bohu za tu zázračnou smradlavou mast - ať je to, co je to.

Je to skoro měsíc, co mě tento podivný stařec začal trénovat. Zpočátku se zdálo, že si ze mě dělá jen dobrý den a dává mi nesplnitelné úkoly... ale časem mi došlo, že se snaží dostat mé dovednosti na úplně jiný level. A okolní prostředí mu v tom náramně pomáhá. Kromě jízdy na koni, střelby z luku a běžného zacházení s mečem, mě trénuje i ve šplhání, stopování a krytí. Jediné, čemu neholdoval, byly střelné zbraně. Říkala jsem si, že Něnci nepatří zrovna mezi národ, který by měl střelné zbraně v povaze, ale důvod je jiný. Pokud dvě věty lze považovat za podrobné vysvětlení, tak mi sdělil, že střelné zbraně nadělají moc hluku, proto je nikdy nepoužíval a používat nebude. Navíc. „Rychle vrhnutý nůž může mít někdy lepší efekt, než pět vystřelených kulek." Mé prvotní šplhání po zmrzlé skále bylo asi nejtěžší. Trvalo mi asi týden než se mi podařilo na tu podělanou skálu vyšplhat a udržet na ní balanc. Byla jsem celá dolámaná a modřiny pokrývaly celé mé tělo. Povedlo se mi zlomit i malíček na ruce. Ale... nakonec jsem byla úspěšná. Stařec na můj úspěch tenkrát neřekl ani půl slova, jenom přikývl a dal mi další nesmyslný úkol.

Stáhnu si látku přes lýtko a zašmátrám v tašce, kterou jsem odhodila vedle židle. Vytáhnu několik chuchvalců a položím je na prkénko vedle starce. Dnes mě brzy ráno vyslal do blízké rokliny, abych nasbírala bylinky pro jeho super čaj. Brala jsem to jako jeden z oddechovějších dnů, než mi došlo, že ta roklina je strmá, kluzká a hlavně nebezpečná. Z rokliny vystupují bodce, které nejsou dost ostré na to, aby vás probodly, ale stačí na to, aby vám z nohy udělaly Pikasův obraz. Samozřejmě se mi povedlo uklouznou a na jeden se narazit.

Stařec chmátne po chuchvalci a začne ho omývat v menším lavorku. „Je toho málo. Zítra půjdeš znovu."

Pobaveně zavrtím hlavou. „Řekl jsi, že stačí dva trsy." Ráda bych se s ním pohádala, ale vím, že hádky nemají žádný účinek. Je to jak mluvit do zdi. 

Samozřejmě ani na tento argument nijak nezareaguje, proto se postavím a seberu z pultíku kousek housky, kterou jsem dnes ráno upekla. „Chtěl jsi, abych si ten terén dnes očíhla a zítra ho absolvovala bez zranění, mám pravdu?" zeptám se a kousnu do housky. Stařec mě díky bohu kromě spaní nenutil trávit veškerý čas na seníku, ze kterého jsem si udělala menší ložnici. Dokonce ani neremcal, když jsem každé třetí ráno napekla pečivo. Možná proto, že si vždy ochotně několik kousků vzal.