Ten Pravý (druhý díl)

Část 31 Lorelai: Pomocná síla

Studená voda mi protéká mezi prsty. Kdykoliv uhodím do kusu látky tvrdou dřevěnou destičkou, vyprskne na mě hrstka ledové vody. Moje oblečení je od té vody celé promočené, takže mám ruce ztuhlé na kost a cítím mráz i přes teplé oblečení. Ráno teploměr ukazoval mínus 13 stupňů, což by nebylo tak hrozné, kdybych se nemusela ráchat v ledové vodě.

Podívám se na Alinu naproti mě, která na rozdíl ode mě nemá mokrého vůbec nic. Voda jí ladně šplíchá na druhou stranu, takže se nepotřísní. V jejím podání ta práce vypadá jak dětská hračka. Musí to být opravdové umění, protože ať se snažím jak chci, nejde mi to. 

Pšiknu a otřu si nos roztřesenou rukou, která je od mrazu načervenalá.

Alina ke mě ani nezvedne pohled a pokračuje dál v doprovodu pravidelného bušení do látky. Pramínky blond vlasů, které se jí vymanily z dlouhého cupu, přehozeného přes záda, jí šimrají na obličeji. Tvář má jemně načervenalou od zimy, ale to jí nezastaví pokračovat v práci.

Je krásná. Ve Státech jsem poznala několik žen, které o sebe pečují, někdy až moc, ale Alina je obdařena takovou tou přirozenou severskou krásou. Je o pár centimetrů menší než já a z chundelatých kožešin nedokáži poznat, jakou má postavu, ale obličej má jak z porcelánu. Jemný, křehký a neporušený. Celý vzhled jí doplňují modré oči jak studánky a bílá pleť. Jediná její nedokonalost jsou její ruce. Má je mozolaté a popraskané od tuhé zimy a tvrdé práce.

I mé ruce zažívaly lepší časy. I když si jizvy pravidelně maži, tak neustálý pobyt v mrazech jim vůbec neprospívá.

Vrátím se zpět k práci.

Ve vesničce jsem dva týdny. 

Teda, pokud správně počítám. Čas tu ubíhá trochu jinak. Splývá mi jeden den za druhým.

Nabídli mi jejich oblečení, protože to moje po první dni stráveném vykonáváním různých prací bylo promočené a řekla bych, že ještě teď neoschlo, protože teplo ohně nedokáže usušit drahou kožešinu, kterou jsem tenkrát koupila. 

Dali mi dlouhou bundu s kapucí, vyrobenou ze sobí kožešiny, kožešinové vysoké boty a kalhoty, které by Diana ohodnotila hodně silnými nadávkami za nedostatek vkusu. Překvapivě je to velmi teplé oblečení, které zahřeje rozhodně více než jakákoliv jiná kožešina ze Sibiře. Sama jsem překvapená, že takový typ oblečení není běžně k dostání, když je Sibiř tak krutým místem v období zimy. Určitě by na něm ve větších městech dost vydělali. Myslím, že se tomu oblečení říká malica. Teda... když mi ho Alina podávala, tak na něj ukazovala a rusky říkala malica - obléct. 

Jinak ničemu dalšímu jsem nerozuměla, protože si obyvatelé často povídají v něnčině, což je jejich národní jazyk, který bych identifikovala jako určitou odrůdu ruštiny. Pár slovíček mi přijde podobných s ruštinou, takže když se pozorně zaposlouchám, tak něčemu porozumím. Snažím se jazyk trénovat večer při ohni, kdy jedna postarší žena povídá dětem pohádky. 

Take se cítím fyzicky mnohem lépe. Přikládám to jejich stravě. Denně do sebe dostanu hodně bílkovin. Kromě polévek a zeleniny jí často maso. Nejsem zastáncem jezení syrového masa a první den jsem měla co dělat, abych maso vůbec pozřela... ale nesnažím se vyvolávat problémy, proto obdrženou stravu vždy sním, ať mi to chutná nebo ne. Taky jsem mohla dopadnout tak, že by mě nechali totálně vyhladovět.

Podle jejich způsobu života bych tipla, že se jedná o Něnce tundrovské, jejichž kočovný život odpovídá zvykům a tradicím, které jsem mohla doposud zahlédnout pouze v knihách lapiské knihovny. Tenkrát jsem této kultuře nevěnovala příliš mnoho pozornosti, ale zapamatovala jsem si to, že se Něncům také říká - národ sobů.