Ten Pravý (druhý díl)

Část 56 Lorelai: Nejvyšší velitel bojových jednotek

Proberu se ve stanu. 

Konkrétněji na tvrdé, dřevěné posteli ve stanu.

Krátký moment jen zírám do stropu a poslouchám okolní zvuky. Nejsou to nepříjemné, nebo rušící zvuky. Je to pouze doléhavý zvuk lidí, co kolem chodí a dělají nějakou drobnou činnost. Klidně bych mohla zavřít oči, předstírat, že spím a nikdo by si toho ani nevšiml. Natočím hlavu, abych viděla na pravou ruku, která mě pálí jako čert. Je od lokte obvázaná obvazy. Zvednu druhou ruku a sáhnu si na obličej, kde mám několik strupů od předešlých škrábanců. Ruku stáhnu zpět a prohmatám si žebra. Naštěstí jsou všechna v celku. Aspoň protentokrát. Přijde mi, že mám žebra z papíru, protože si je lámu častěji než ruce. Prudce se posadím, což nebyl asi ten nejlepší nápad. Okamžitě se se mnou zatočí celý svět. Několikrát zamrkám, abych si zvykla na točící se okolí.

„Neměla bys vstávat." Ozve se nade mnou. Zvednu hlavu a zahlédnu ženu, kterou jsem už párkrát potkala při slavnostech. 

„Je Alina v pořádku?" Zeptám se netrpělivě.

Žena přikývne a podá mi misku s divně zapáchající tekutinou. Bez řečí ji vyklopím do dna a prázdnou misku jí vrátím. Je to odporně hořká chuť s příchutí ibišku a aloe vera. Naučila jsem se neodporovat, když mi někdo z Něnců nabízí nějaký podivně odporný lék, protože jsou většinou mnohem účinnější než všechny léky, které jsem doposud pozřela.

„Alina je živá." Uklidní mě a dál si mě nevšímá. Všimnu si její pochroumané nohy, kterou za sebou s menší obtíží táhne - je zraněná. Asi nikdo z této vesnice se neobešel úplně bez poskvrny, protože i další ošetřující mají nějaký šrám nebo obvaz na těle. Žena se ke mě otočí zády a s další várkou tekutiny přejde k posteli vedle mě, kde leží muž s obvázanými končetinami.

Chytnu se za hlavu, abych zabránila dalšímu motání a poslušně se opřu o opěradlo postele, abych dostala své tělo pod kontrolu. Vezmu si nádobku s vodou, která stojí na provizorním nočním stolečku a loknu si studené vody, abych zahnala tu příšernou pachuť tekutiny. Otřu si rty zápěstím a rozhlédnu se kolem dokola. Všechny postele jsou zaplněny raněnými. Někteří jsou vzhůru, někteří spí a někteří stejně jako já posedávají na posteli a pozorují, co se kolem nich děje. Pár jedinců obchází postele a pomáhá raněným se vším, co je potřeba. 

Ještě několik minut zaujatě pozoruji ženu, jak mění obvazy muži vedle mě, než zaslechnu hluk zvenku. Zpozorním a ze stolku seberu jednu ze svých dýk pro případ nouze. Pevně ji stisknu a zhodnotím situaci. Dýku nakonec odložím vedle sebe na postel a uklidním se, protože z nářečí poznám, že se neblíží žádné nebezpečí. Je to někdo místní. 

Ještě pár vteřin o něčem diskutují než se jeden z nich přiblíží k plachtě stanu. Stan se rozevře a objeví se v nich živá a zdravá Alina se strážci za zády. Nejdříve se rozhlédne po místnosti, pak projde kolem dokola a zastaví se u každé postele. Těch, co jsou vzhůru se zeptá na jejich zdravotní kondici, a u těch, kteří jsou stále v bezvědomí, se krátce zastaví a promluví si s ošetřující osobou. U muže o tři postele ode mě se zastaví na delší dobu. Z těch letmých konverzačních útržků pochopím, že se jedná o strážce bývalého vůdce Něnců. Poznám ho. Ten muž se vrhl na Fantoma s takovou vervou, že jsem věřila, že ho dokáže porazit. No... Fantoma sice neporazil, ale na druhou stranu není mrtvý. To se jen tak někomu nepoštěstilo.

Alina nakonec přistoupí k mé posteli a pár vteřin těká pohledem po mém těle. „Cítíš se líp?" Zeptá se stroze.

„Nestěžuju si. Ty?" Zhodnotím její šrámy na obličeji, protože to je jediné, co dokáži vidět. Je oděna v zatepleném oblečení, proto nedokáži zhodnotit zbytek jejího těla. Pamatuji si, že se jí táhla po jedné noze hluboká sečná rána po meči.