Ten Pravý (druhý díl)

Část 40 Tyler: Když už, tak už

Projdeme do podpalubí v zadní části lodi. Je to tu dost ošuntělé místo. Tyče od zábradlí jsou obalené rezavou pokrývkou, takže se jich raději nedotýkám, aby náhodou neupadly. Ze stropu visí pavučiny a celkově jde z této místnosti podivný zápach vlhkosti. Nemohli jsme si zrovna dvakrát vybírat, jaký typ lodi pro plavbu zvolit - Xarus nám nabídl tuhle a pak ještě jednu, do které by se nevešla ani polovina členů Abahigi... takže volby byla jasná. Užitek nad komfortem.

V podpalubí jsme původně moc věcí skladovat nechtěli, ale nakonec jsme prostor využili pro  dodatečnou zásobu kožešin, nářadí na opravu, a pro skladování dalších drobných věcí, které se nezreziví ve vlhkém prostředí. Celkově by tu mělo být 170 beden, z toho 120 otevřených a 50 uzavřených - to by odpovídalo délce naší cesty. Prolistuji ještě jednou seznam a spočítám bedny - přesně do počtu. Seznam odhodím na zem ke dveřím a sundám si teplou bundu - toto bude na dlouho. 

Rozhlédnu se po otevřených bednách a začnu se v jedné z nich hrabat. Protože jsou bedny skoro 150 cm vysoké, musím se dovnitř hodně zohnout, abych se prodral až ke dnu.

„Co tady konkrétně hledáme?" ozve se mi Diana za zády a koutkem oka zahlédnu, jak se začne vrtat v jiné bedně na druhém konci místnosti.

Musím přiznat, že umí máknout. Jsme už ve čtvrtém podpalubním skladu a tohle je poprvé, co vůbec otevřela pusu. Pamatuji si, jak si stěžovala při hodině tělovýchovy, když musela dělat výmyk. Zařadil jsem si jí tenkrát do skupinky - líných slečinek. Můj radar na lidi asi není v poslední době v pořádku, protože Diana zatím udělala vždy to, co se jí řeklo.

„Prostě cokoliv," vytáhnu další kožešinu, kterou odhodím na zem na víko a dostanu se tak na dně bedny. Nic. Všechny kožešiny vrátím zpátky, zaklapnu víko a přejdu k další otevřené bedně. 

„Nebylo by účinnější otevřít spíš uzavřené bedny?"

„Taky že je otevřeme. Chtěl jsem nejdříve prohrabat ty otevřené, ale jestli chceš, můžeš klidně začít hned..." ukážu k velkému šperháku, opřeného o zeď.

Uslyším za zády zvuk táhnoucího šperháku po zemi. Nebýt mi za zády Diana, tak se asi fakt otočím a zkontroluji, zda za mnou nestojí nějaký sériový vrah z japonských hororů. Je to přesně takový ten děsivý zvuk, co bych nechtěl slyšet v noci v černé uličce. Celý tento hororový scénář však pokazí Dianin vzlyk, který vydává vždy, když zvedá něco těžkého a pak...

Musím se usmát nad nadávkami, které Diana vypustí z pusy. 

Docela jsem si jí oblíbil za těch několik málo týdnů. Pravidelně chodí na ranní tréninky, při kterých si vede obzvlášť dobře. I když jí střelba na dálku moc nejde, vykazuje dobré výsledky převážně v boji na blízko. Přemohla dokonce několik našich kluků, kteří trénují mnohem déle než ona. S Aaronem jsme zírali jak magoři, když dostala na lopatky jednoho vedoucího jednotky. Dokázala perfektně využít své malé postavy a dostat ho zespodu prudkými a hbitými pohyby, které protivník nečekal. 

Bratra jí vyškolila hodně dobře.

Jediné, co jí pokazilo image, bylo to přehnané poskakování kolem po jakémkoliv úspěchu. Jakmile v tréninku dosáhla něčeho nového, nebo se jí něco povedlo, začala se nakažlivě usmívat a vyřvávat kolem sebe „já jsem prostě řízek." To doplnila o kulturistickou pózu. Poprvé jsme na ni všichni zírali jak volové od pastvy. 

 A to není ojedinělý případ. Skoro každý druhý den přijde s nějakým divným vtipem, který mi pak leží v hlavě polovinu dne. Vždycky mi tak dokáže zvednout náladu v těch nejhorších časech. Už aspoň vím, proč si ji Lorelai tak moc oblíbila. Ona je prostě... svá.