Ten Pravý (druhý díl)

Část 12 Tyler: Halucinace?

Černou kšiltovku mám obrácenou kšiltem dozadu a soustředěně sleduji cestu před sebou. Svírám volant tak silně, až mi bělají prsty.

Šlápnu na pedál a v poslední fázi zatáčky zatáhnu za ruční brzdu, zadní kola se hodí do driftu a opíšu zatáčku s perfektní přesností. Slyším, jak štěrk lítá od zadních kol a zanechává za sebou oblak prachu. Řítím se směrem přes polní cestu, kde jsou vyjetá kola, k další zatáčce a obratně jí vyberu stejně dobře, jako tu předchozí. Tentokrát za sebou nechám více dýmu, který odřízne výhled několika protivníkům za mnou.

Usměju se a prudce zatočím volantem.

Mrknu do zpětného zrcátka, kde se mi naskytne pohled na červené terénní auto s italskou značkou. Jeho perfektně naleštěný lak mě vytáčí. Nedám mu prostor, aby se ba jen přiblížil k mému nárazníku, proto šlápnu na plyn. Nepovede se mi vytvořit mezi námi takovou vzdálenost, jakou bych chtěl, protože taky šlápne na plyn a mezeru znovu vyplní.

Hajzl. 

Falconovi celej rok provětrávali zadky, aby nám to tento rok pořádně nandali. Poslední čtyři roky v řadě se jim nepovedlo nám naši pozici vyfouknout... a tento rok nebude výjimkou. 

I když... tenhle borec. Znovu kouknu do zrcátka. I když závodí poprvé... je dobrej.

Aaron nelhal, když mě upozorňoval na jeho dobré řidičské dovednosti. Včera jsem se mu div nevysmál do ksichtu, když mi říkal, že ten novej borec od nich ví, jak používat ručku a volant. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se vůbec dokázal dostat přes Steva a Aarona, kteří jsou totálně odříznutí od ostatních a drží si pozici ve středu.

Aspoň mám nějakou zábavu. Ti ostatní jsou dost neschopní na to, aby vybrali zatáčku driftem, natož aby mě vůbec dokázali dohonit. Na to jim chybí několik let tréninku. Táta mě učil řídit o mých deseti let. Driftovat jsem začal o pět let později a zbylé manévry jsem se prostě naučil od kluků. 

Jednou rukou manévruji s volantem a druhou mám položenou na ručce - řazení není v mém případě vůbec potřeba. Už od začátku mám zařazeno na nejvyšší kvalt. Mike mě sice důrazně upozorňoval, abych auto takhle nemrvil, ale pokud nejdu do limitu, nemá cenu vůbec závodit. 

Asi bych měl vyměnit mechanika. Od té události je Mike jedinej, komu věřím ve spravování aut, ale kdo má sakra poslouchat ty jeho kecy o jemném zacházení? Je to pořád dokola - Tylere nejezdi přes hrboly, Tylere šlapeš moc na pedál, Tylere nejezdi na doraz. Ten starej morous nedostal přes držku jenom proto, že si ho stále vážím, a taky proto, že si ho vážila Lory...

Z vysílačky připevněné na palubovce se ozve Steve.

,,Vole! Líže ti zadek chlape."

Pozvednu koutek úst a znovu se podívám do zpětného zrcátka ,,koleduje si o nářez," pedál sešlápnu až na zem a volant mi nepřirozeně zabrní v ruce.

No tak bejby, tohle už máme za sebou. Nesmíš mě v tom nechat. Zanadávám, když znovu ucítím brnění ve volantu a snažím se ho ignorovat. Zadní kola mi začnou dělat menší smyčky.

A pak jí uvidím...

Na druhém konci závodiště, které je od dráhy vzdálené asi 800 metrů jí zahlédnu. Má na sobě tmavé džíny a bílé tričko. Její krásné vlasy proplétá vítr do přirozených vln a pohrává si s nimi tak, že jí několik pramínků zavadí za nos. Mám chuť ten neposlušný pramínek vzít a zastrčit jí ho za ucho. Lorelai tam stojí s rukama v kapsách a jen se dívá. Dívá se na mě. Nesměje se. Ve tváři má vážný výraz.