Ten Pravý (druhý díl)

Část 23 Lorelai: Návštěva nepřítelem

Kapuce nám padají přes obličej a chrání nás tak před hustým sněhem, který nás bičuje ze stran do silných kabátů. Každou stopu, kterou do měkkého sněhu vytvoříme, zahladí po několika vteřinách sníh. Trvalo nám skoro dvě hodiny než jsme se sem prodraly, takže jsme promrzlé, zvlášť kvůli nízkým teplotám a sněhové vánici. Vybraly jsme si nejvhodnější počasí, abychom na sebe nepřitahovaly zbytečnou pozornost. V době sibiřské sněhové bouře totiž nikdo z bezpečnostních důvodů nevychází ven. Zároveň se tak dá říct, že jsme dost hloupé, když se opovažujeme v tomto počasí lézt ven.

Zastavíme se před dřevěnými domovními dveřmi a pěstí do nich několikrát udeřím, abych přehlušila zvuky silného větru. Chvíli se nic neděje, proto zabuším znovu. Asi po minutě se otevřou dveře na několik centimetrů a ze škvíry se vyhrne světlo. Okamžitě ho zastíní modré lidské oči a blond vlasy ,,kdo jste?" ozve se ženský hlas.

Povytáhnu kapuci, abych odhalila tvář. Žena za dveřmi vykulí oči a chce dveře zabouchnout, ale zadržím jí rukou, kterou strčím mezi dveře. Nemá dostatek síly, aby mě přetlačila ,,nepřišla jsem ti ublížit Irino." Když uslyší své jméno, trochu sebou cukne.

Chvíli na mě civí, pak pootevře dveře a ohlédne se za nás, zda tam někdo není a rychle nás vtáhne dovnitř. Do místnosti za těch několik vteřin vpadne hrstka sněhu, ale okamžitě se na podlaze rozpustí. Žena za námi zaklapne dveře a přehodí přes ně závoru. Pak s odstupem přejde kolem nás na druhý konec místnosti. Vnitřek menší chalupy není zrovna luxusní, ale je vybaven vším, co je potřeba pro přežití. Z vysokého trámu visí menší lucernička, která slouží jako jediný zdroj světla v této ponuré místnosti. Teplo zajišťují menší kamínka na druhé straně, kde teď stojí Irina. 

Sundám si kabát a přehodím ho přes blízkou židli, Diana mě napodobí a drží se těsně vedle mě. Porozhlédnu se kolem a všimnu si postranních schodů, vedoucích do druhého patra. Nakonec můj pohled padne na Irinu, menší asi čtyřicetiletou ženu se zapletenými vlasy do copu a safírově modrýma očima. Kožešinový kabátec má na několika místech vypasovaný, takže to vypadá, jakoby měla na sobě šaty. Na nohách má sněhule, které na Sibiři nosí každý normální člověk, který nechce umrznout.

Když spočinu pohledem na Irině o krok ustoupí a nejistě začne těkat pohledem po celé místnosti. Záměrně se mi snaží vyhnout. Nedivím se jí, taky bych nebyla nadšená z mé návštěvy. Z příruční brašny vytáhnu dvě láhve vodky, balík se zásobami jídla a jednu kožešinu. Podám jí je na důkaz přátelství a ona je nejistě přijme a opatrně je vloží do truhlice, na kterou se usadí. Samozřejmě je to nábytek, postavený nejdál ode mě na druhém konci místnosti. Potom se podezíravě podívá na Dianu a sleduje jí déle než je potřeba.

,,Nemusíš se obávat. Je to má dobrá přítelkyně Diana." Diana na důkaz kývne.

Irina se ošije a taky přikývne ,,je taky tam... odtud?" zeptá se nejistě a mě dojde, že v ní stále přetrvávají myšlenky nejistoty a nedůvěry.

,,Ne Irino. Diana nepatří k Lapis. Je to má přítelkyně, se kterou jsem se seznámila na útěku před organizací." Diana sebou trochu cukne. Neřekla jsem jí, kam jdeme a s kým se máme setkat, proto věřím, že pro ní musí být zarážející, že někdo další ví o existenci Lapis.

Poprvé za celou dobu ke mě zvedne oči a dívá se na mě déle jak 3 vteřiny, což je chvályhodné ,,na útěku?"

,,Ano Irino. Už k nim nepatřím. Před několika lety jsem organizaci opustila a snažím se napravit všechny chyby, které jsem udělala. Snažím se je zničit."

Odfkne si ,,jakoby se ti to povedlo," něco v jejím hlase mě zlomí, proto dojdu k ní a posadím se na židli, která je naproti truhlici, kde sedí ona. Podívám se jí na levou ruku, kde jí chybí malíček a natáhnu po ní ruku. Nevzpírá se a nechá mě, abych její ruku vzala a prohlédla si ji z blízka.