Ten Pravý (druhý díl)

Část 41 Diana: Noční návštěva

Probudí mě zavrzání dveří.

Otevřu oči a automaticky se posadím. Pročísnu si vlasy rukou a promnu si oči. Unaveně zívnu. Jsem nadlidsky unavená, protože jsem kvůli našemu menšímu pátrání poslední noci skoro nezamhouřila oka „nemůžeš mě chodit budit jako normální člověk? Třeba zaklepat, ozvat se a pak vstoupit?"

Stojí pár vteřin u dveří než udělá krok směrem ke mě.

Povzdychnu si a snažím se očima zvyknout na temnotu kolem mě „tak povídej, co se děje. Myslela jsem, že jsme všechny podrobnosti probrali včera na noční poradě."

Po nalezení dalších dvanácti hlav za poslední dva dny, ano - ne dvou, ale dvanácti hlav v podpalubí, Tyler a Hans rozhodli,  že pro bezpečí všech členů bude lepší, když informujeme hlavní velitele oddílů, kteří mají na starosti menší oddíly a dokáží si tak uhlídat jednotlivé členy. Byli šokováni stejně jako jsme původně byli my, ale nebyl důvod to před nimi tajit. Naše menší vyšetřování nikam nepostoupilo a dokonce se nám ani nepovedlo zjistit, kde přesně byli jednotliví muži zabiti. Žádné náznaky, žádná krev. Nikdy jsem neviděla Sarah tak zoufalou, jako teď. Vždy to byla ona, kdo dokázal během několika málo okamžiků vyčíst sebemenší podrobnosti o způsobu zabití z těla... možná byl problém ten, že tentokrát jsme neměli tělo, ale pouze hlavu...

Byli jsme bezradní. Tyler, Oliver a Hans se shodli, že musí riskovat odhalení našich záměrů pro dobro zbytku posádky. Sice se kvůli těmto dohadům protáhla porada o celé dvě hodiny, ale došli jsme k závěru, že životy všech členů jsou důležitější.

...

Zahlédnu siluetu, jak se ke mě o další krok přiblíží. Promnu si krk a znovu zívnu.

„Fajn, fajn... chápu... obleču se a..." zarazím se a podívám se směrem ke dveřím, od kterých se silueta přibližuje. Spustím ruku z krku a položím ji na peřinu.

Podlaha nevrže...

Proč podlaha nevrže?

/Pozn. autora: doporučuji si pustit k této pasáži nějakou hororovou hudbu z YouTube... potom to bude mít ještě lepší atmosféru/

Zamrazí mě na zátylku a páteří mi projede chladivý elektrický výboj, který nemá nic společného se zimou, která s postupující plavbou nabývá na síle. Zbystřím, když silueta udělá další krok ke mě. Zhluboka se nadechnu a modlím se, aby mě do nosu zasáhla citrusová vůně Aarona... ale nestane se tak.

Polije mě strach.

Instinktivně šáhnu pod polštář. Tentokrát mi nůž vpadne do ruky a neupustím ho. Bez delšího přemýšlení se vykutálím na zem z druhé strany postele, takže mě a mého protivníka dělí pouze tento starý kus nábytku. Moje únava je tatam. Oči mám pevně otevřené dokořán a jsem připravena v bojové pozici, jako jsem to doposud trénovala.

Zastaví se.

Vyhodnotím situaci. Jsem v malé kajutě, ozbrojena pouze nožem. Jediný únikový východ, který připadá v úvahu jsou dveře na jeho straně. Mám na sobě pyžamové kalhoty a pyžamové tričko s dlouhým rukávem. A jsem bosá. 

Moje oči si už dokázaly za tu krátkou chvíli perfektně zvyknout na tmu, proto vidím, jak nakloní lehce hlavu na stranu a po pár vteřinách jí vrátí zpět. V tom gestu je něco nebezpečného, z čeho mě zamrazí v malíčkách na nohách. 

Všímej si maličkostí. Všímej si chování, gest a pohybů. Pomohou ti odhadnout protivníka. Duní mi v hlavě Loryna doporučení, která v mé mysli lítají jako směsice myšlenek sem a tam.