Ten Pravý (druhý díl)

Část 42 Diana: Zpovědnice

Při chůzi k plánovací místnosti zjistím, že jsem si při dupnutí na protivníkovu nohu udělala něco se svou nohou. Nebo to bylo už v době, kdy jsem na něj odkopla tu postel? Nebo když jsem... Vlastně ani nevím. Do této chvíle jsem si ani nevšimla, že mě něco bolí. To bude to adrenalinové vypětí, o kterém mi několikrát Lory vyprávěla a já jí za boha nechtěla uvěřit, že se lidské tělo do takového stavu může dostat.

Copak se člověk může dostat do situace, že necítí vlastní bolest a myslí jenom na přežití? Mě stačí blbé říznutí o papír a vřeštím jak kočka, kterou zatahají za ocas.

Znovu došlápnu. 

No do hajzlu... I když se na ni snažím jemně našlapovat, bolest neustává. Kulhám jako znovu postřelená koza, která byla minimálně dvakrát postřelená. Kdyby mě někdo viděl v tomhle stavu, myslel by si, že mi ta noha upadne. Ale není to jenom noha. Všeobecně mě bolí celé tělo. Doléhají na mě veškerá svalová vypětí, která jsem za posledních několik minut podstoupila.

Při své kulhavé chůzi mám uši nastražené na maximum, abych se případně mohla bránit, kdyby se muž rozhodl vrátit. Snažím se sama sobě vsugerovat, že se za každou cenu nevrátí, protože bych byla v pěkném průseru - co průseru, byla bych v takových sračkách, ze kterých by se úderem do brňavky určitě nedostala. 

Naštěstí se nezdá, že by mě někdo pronásledoval, takže jakmile zahlédnu mě velice známé dveře, trochu si oddechnu.

Z plánovací místnosti se zespod dveří line světlo, za což jsem nevýslovně vděčná, protože doteď nevím, kde má Tyler a zbytek velitelů kajutu. 

Dobelhám se a před dveřmi silně vydechnu.

Hlučně rozrazím dveře a přilákám k sobě tak veškerou pozornost. Překvapivě jsou tu všichni. To jako pořádají schůze beze mě? -- ti camprdlíííci.... Aaron mě sjede pohledem od hlavy k patě a Tyler se nepřirozeně narovná. 

Unaveně se opřu o dveře a druhou rukou si otřu zpocené čelo „byl u mě v pokoji... napadl mě... utekl zadní chodbou k severní části paluby... " bosky udělám jeden krok, ale nějak zapomenu, že je to moje bolavá noha, takže se mi podlomí a svezu se k zemi. Celkové vyčerpání za posledních několik dní, zakončené takto náročným bojem mě totálně vybilo moje baterie. 

Netušila jsem, že jsem tak vyčerpaná... převážný podíl na mé vyčerpanosti je nedostatek čokolády. Nikdy bych neřekla, že na mě bude mít nedostatek cukru takový vliv, ale poslední dny mě o tom doslova přesvědčily. Dokonce i na Sibiři mi Lory pravidelně nosila denní dávku od jednoho pašeráka, co jí sem dovážel jako nedostatkové zboží. I když představovala docela velkou rozpočtovou položku, Lory si nedovolila ji vynechat.

Čekám pořádnou ránu o zem, ale ta nepřijde. Než stihnu dopadnout na zem, chytne mě Aaron do náručí a vyděšeně se na mě podívá. „Andílku jsi v pohodě?"

„Já jsem vždycky v pohodě," zvednu ruku s palcem nahoru. Přikývne na někoho dalšího vedle sebe a pak...

Z dálky slyším hlučné kroky, které mě míjí. Dolehne ke mě několik hlasů. To je poslední, co slyším, než upadnu do hlubokého spánku.

...

Pozorují mě.

Stále mě pozorují a přibližují se čím dál víc.

Nedokážu se hnout.

Ty zlověstné oči.

Když jsou skoro u mého obličeje, zaslechnu to podivné svištění, ze kterého mi přejede mráz po zádech.