Část 58 Lorelai: Lovná zvěř

386 20 0
                                    

„Zkus narovnat víc záda, potom to půjde líp." Stoupnu si těsně za jednoho muže a tvrdě mu zatáhnu za ramena dozadu. Jeho postoj je velice strnulý, proto musím do chmatu vložit víc síly. Nakonec docílím svého. Muž se nepohodlně narovná podle mého doporučení a znovu zamíří. Vystřelí směrem k terči. Šíp se zabodne do středu a zavibruje pod vysokým tlakem. Muž se ke mně otočí a podívá se na luk v ruce.

„Výborně. Přesně o tom mluvím." Kývnu na něj a přesunu se k další skupince mužů, která trénuje se sekyrami. Chvíli pozoruji, jak se každý z nich snaží dostat toho druhého do úzkých. Menší muž s bradkou si vede obzvlášť dobře. Na to, jak je mohutný, se pohybuje ladněji než baletka. Odsouvá a přisouvá nohy od svého protivníka tak lehce, že kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych, že bude někdo lepší v koordinaci, než jsem já. V Lapis jsem byla považována za nejlepší a vždy jsem šla příkladem všem ostatním. Tenkrát se mi ta pozornost opravdu zamlouvala. Byla jsem vzorem a zároveň nepřítelem všech. Všichni členové věděli, že když mě zabijí, dostanou za odměnu můj post. Věřila jsem, že nikdo nemůže být lepší než jsem já... spletla jsem se. Usměju se pro sebe, když se muž protočí kolem svého protivníka za jeho záda. Možná jsem byla až moc sobecká, když teď vidím, kolik zručných lidí po světě chodí. 

Muž zrovna udělá úhybný manévr, kterým se dostane do zorného pole svého oponenta. Chystá se zaútočit z boku. Protivník však útok očekává a sehne se k zemi a podrazí muži nohy. Odstoupím o krok od nich, protože se svým tancováním dostanou až příliš blízko ke mně. Pěkné. Muži od sebe odskočí a unaveně oddychují. Z čela jim stéká pot a prsty mají z mrazu načervenalé. „Nedržte zbraně tak násilně. Když povolíte zápěstí neunavíte se tak rychle."

Před pár dny jsem byla oficiálně posvěcena – jsem právoplatná členka Něnců. Podle místních tradic se každý cizí člen musí vzdát nejdůležitější části své osobnosti - příjemní. Teď jsem jenom Alexandra... což mi vyhovuje. Nikdo mi neřekne jinak než veliteli, nebo Alexandro. Během akcí pro Lapis jsem dostávala různá jména a osvojovala si neustále nové identity, takže jsem postupně ztrácela identitu vlastní. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc mě tato skutečnost zasáhla. Být někým jiným... Hrát si neustále na někoho jiného je součástí práce každého herce... v tom případě se ze mě stala profesionální herečka. Až tady jsem dokázala pořádně zjistit, kdo jsem. Mé jméno Lorelai Alexandra Ljubimov už neexistuje... o mé pravé identitě jsem se nikdy Němcům ani slůvkem nezmínila. Představila jsem se svým druhým jménem, jež je teď plně součástí mé nové identity – mého nového já. A opravdu bych lhala, kdybych řekla, že mi to vadí. Naopak. Poprvé se cítím, že jména nejsou nic... že jména nejsou důležitá. 

A co víc...Už se neprobouzím s nočními můrami a netrpím nespavostí. Dokáži spát celou noc a zbývající čas trénovat s mými muži. S mými muži...

Přejdu k další skupince bojovníků. Hromotluk, jež mi při boji o post velitele málem usekl prst, máchne sekerou. Sekera se s dunivým bouchnutím zasekne v zemi. Protivník se mu tak tak vyhne a pokusí se proti útok, avšak neúspěšně. Zaseknutou sekeru zjevně použil jenom jako manévr, jak zmást nepřítele. Dobrý pohyb.

„Alexandro!" Vyruší mě ze soustředění ženský hlas, který přehluší cinkání zbraní na bojišti. Žena kývne mým směrem. Kývnu jí nazpět. Volá mě.

Neotálím a projdu skrz jednotlivé skupinky trénující různé bojové styly. Musím být plně obezřetná, abych se nepřipletla do nějakého boje. Všichni muži jsou totiž natolik zapálení do boje, že by si ani nevšimli, kdyby se proti nim objevil nový protivník. Zatím jsme se nedostali k tréninku střelby ze zbraní, protože kromě mých stříbřenek je tu opravdu omezené množství střelných zbraní. Na Sibiři znám několik překupníků, kteří by nám mohli poskytnou zásoby, ale naneštěstí jsou odsud dost daleko. Teď hledáme s Alinou možnosti, jak sem zbraně dopravit aniž  bychom na sebe přilákali pozornost. Existence Něnců je utajena okolnímu světu, a tuto skutečnost nehodláme měnit. 

Ten Pravý (druhý díl)Kde žijí příběhy. Začni objevovat