Ten Pravý (druhý díl)

Část 39 Diana: Členové v ohrožení

Probudí mě zavrzání dveří.

Otevřu oči do tmy a přepadne mě panický pocit, že jsem stále na Sibiři. Okamžitě tuto myšlenku zavrhnu, protože mě zasáhne vůně mořské soli. Pravidelné pohupovaní lodi mě v mém přesvědčení ještě utvrdí. Vnitřně se uklidním.

Ale jen částečně.

Postava v mém pokoji je skutečná. Vysoká silueta u mých dveří opatrně zavře dveře, proto nepolevím na ostražitosti. Nahmatám opatrně nůž pod polštářem a okamžitě zavřu oči. Snažím se nijak nehýbat, abych útočníka nevyplašila. 

Postava se začne přibližovat ode dveří směrem k mé posteli, což poznám díky skřípavému zvuku podlahy při každém jeho kroku. Snaží se našlapovat potichu, ale podlaha je příliš stará, takže jsou jeho snahy zbytečné. Kroky náhle ustanou pár centimetrů od mého lůžka.

Přemýšlej sakra. Co tě Lory o takovýchto situacích učila? Nepanikařit a zhodnotit situaci. Situace je taková, že mi někdo stojí u postele a chce mi ublížit. Nevím, zda je to muž či žena. Nemám ani potuchy, jak dobře je ta osoba vytrénovaná. 

Já mám nůž. On neví, že já vím, že je tady, takže... 

„Vstávej," pošeptá mi mužský hlas kousek od mého obličeje, což mě vytrhne z mého přemýšlení a příšerně vyleká. Netušila jsem, že je až tak blízko. Přinutí mě otevřít oči a prudce se posadit. 

Při tom pohybu do něčeho vrazím čelem div mi před očima nezačnou lítat hvězdičky. Pravděpodobně jsem narazila do jeho čela, protože odstoupí o jeden krok a chytne se za hlavu. Chci na něj něco zakřičet, ale nedá mi příležitost. Zakryje mi pusu rukou.

Opřena oběma rukama za zády v sedu začnu zrychleně mrkat. Nůž jsem upustila při své snaze posadit se. Zazmatkuji. Jednou rukou se pokusím odtáhnout jeho ruku od své pusy. Svojí volnou rukou se snažím nahmatat nějaký předmět, ale nic kromě polštáře ve svém dosahu nenajdu. Bezmocně polštář seberu a udeřím jím svého věznitele z boku měkkým materiálem. Pochybuji, že to bude mít nějaký účinek, ale aspoň něco.

Prvních pár úderů se ani nehne, ale po delším zápasení jde na něm vidět, že mu to není příjemné.

„Uklidni se sakra," zarazím se, když uslyším znovu ten šeptavý hlas, který mi je tentokrát povědomý. Povolím ve stisku. Polštář však stále držím pro jistotu v ruce, kdybych se zmýlila.

Ucítí, že jsem se trochu uklidnila, proto stáhne ruku z mojí pusy „obleč se a pojď se mnou." Znovu zamrkám a konečně si zvyknu na tmu. Mezi jednotlivými stíny začnu rozeznávat Aaronovy rysy. Do nosu mě zasáhne jeho vůně, která mě vždy totálně odzbrojí - jak jsem ho sakra nemohla poznat?  Vynadám si.

Položí si prst na rty, aby mi naznačil, že musím být zticha. 

Nesnažím se s ním nijak přít, proto sáhnu po kalhotách a kabátu.

Nevšímám si, že stojí Aaron přímo za mnou, když si přetahuji mikinu na spaní přes hlavu. Zaprvé je tma a zadruhé... jen se hošane podívej, o co přicházíš. Ty jizvy na zádech nejsou sice dvakrát dekorativní, ale už jsem si na ně zvykla. Naštěstí jich nemám tolik co Lory.

Letmo mrknu z okýnka ven. Nezahlédnu nic než tmu a tmavě zbarvené moře.

Po velmi-velmi-velmi dlouhé cestě se nám konečně povedlo bez povšimnutí vplout do Severního ledového moře, což jsme okamžitě všichni pocítili. Bez kožešin, rukavic a huňatých návleků bychom rozhodně umrzli. Možná už začínám trochu chápat, proč do mě Lory cpala tolik alkoholu - je to lepší než kožešina a zahřeje tě to okamžitě.