Ten Pravý (druhý díl)

Část 57 Lorelai: Nadřazená

V ruce svírám dlouhou dýku, kterou mířím na muže ležícího na zemi. Je pokryt sečnými ranami a sotva se dokáže udržet v bdělém stavu. Ruku má vykloubenou do nepřirozené polohy a je celý od bláta stejně jako já. Dívá se na mě skrz zaťaté krvavé zuby, jeden mu dokonce chybí. Pokusí se zvednout na zdravé ruce, ale ta se mu podlomí a spadne zpět do zledovatělého bahna, které je v tuto denní dobu tvrdší než kamení. Zadýchaně vyheknu a mé zpocené na mikádo krátké vlasy se mi nepříjemně lepí na ramena. Stojím vyčerpaně s jednou rukou napřaženou k muži, když mě ovane studený proud vzduchu, jež mi přivodí neskutečnou bolest v oblasti zad. Vydechnu obláček páry, který mě zahltí krátkým okamžikem tepla. 

Můj hypnotický pohled nespouštím z muže ani poté, co ke mě někdo ze sadu přistoupí. Chytí mě za ruku, kterou nemířím na muže na zemi, a zvedne jí do výšky. Přitom zakřičí v rodovém nářečí. „Máme vítěze. Naším novým generálem je A-L-E-X-A-N-D-R-A!!!!"

Pár vteřin se nic neděje a pak... jakoby sepnul spínač. Ozve se ohlušující zvuk, tleskání a vřískot. Do uší se mi dostane povyk kolem, který mi nepřijde skutečný. Jediné, co vnímám, je můj těžký dech. Zmučeně zvednu oči a uvidím neurčité postavy. Rozmazávají se mi jeden do jednoho. Zaostřím až se mi konečně projasní zrak. Lidé, kteří jsou nahromadění okolo nás na lavičkách, připomínající tribunu gladiátorů, radostně poskakují a skandují mé jméno. Někteří z nich jenom nevěřícně koukají před sebe jakoby nemohli uvěřit, co se právě odehrálo.

Sama tomu nemůžu uvěřit. 

Nikdy jsem nezažila nic tak náročného jako je právě toto. Bylo to horší jak peklo. Za poslední dva týdny jsem se utkala s 19 muži usilující o místo nejvyššího velitele bojových jednotek. Když jsem je poprvé zahlédla ve stanu, opravdu jsem přemýšlela, zda bych tento post neměla přenechat někomu jinému. Mezi zúčastněnými byli muži o dvě hlavy vyšší než jsem já. Byli tak mohutní, že by dokázali zastínit celé dvě osoby za svými zády. Do doby než jsem tyhle týpky potkala jsem bojovala s nejrůznějšími protivníky a strach rozhodně nepatřil do mého slovníku, ale... tihle... jistou obavu jsem v hloubi duše stoprocentně postřehla.

A že mé obavy byly oprávněné. Hned první souboj mě málem připravil o prsty na pravé ruce, když mě jeden z mužů sekl sekerou do ruky. A to nemluvím ani o tom předposledním, jehož specialitou je škrcení. Nebýt mé mrštnosti, už dávno bych nebyla mezi živými. Nevěřila bych, že potkám někoho schopnějšího ve škrcení než byl sedmička. Ale nakonec...

... Znovu se podívám na muže na zemi, který mi dal zabrat ze všech nejvíce. Je to jeden z nejschopnějších a nejtvrdších mužů, co jsem kdy potkala. Pamatuji si Hanse, který ze mě tenkrát v cele div nevymlátil duši... myslela jsem, že je to můj konec... měla jsem v těle zlomené snad úplně všechno... ale tenhle týpek... prošla jsem tvrdým výcvikem za posledních několik měsíců a i přesto jsem měla co dělat. Trvalo mi skoro hodinu než se mi povedlo ho vůbec dostat na kolena. Čím tvrdší údery jsem mu dávala, tím tvrdší údery mi vracel. Čím mrštněji jsem se pohybovala, tím mrštněji se vyhýbal. Dokázal okopírovat veškeré mé pohyby s perfektní přesností a to i za předpokladu, že je viděl pouze jednou. Moji otočku v polozáklonu na patě, kterou používám, abych se dostala za svého protivníka, jsem nikdy neviděla v podání někoho jiného... tedy doposud. 

Konečně stáhnu ruku s dýkou z jeho krku a zadívám se mu do očí. Sálá z něj neskutečná síla a zlost. Možná že stále leží na zemi, ale kdyby zlost mohla hřát, měl by pod sebou vypálený důlek. Je to pravý bojovník s bojovým srdcem a duší. 

Vymaním ruku, která mi stále visí ve vzduchu v dlani muže oznamující výsledky zápasu. Podám jí muži na zemi a čekám na jeho reakci. Vidím na něm, jak svádí vnitřní boj. Musí to pro něj být nesnesitelné, když ho porazil někdo cizí na jeho vlastní půdě. Znám ten pocit až moc dobře... Očima zatěká po mé dlani jakoby na ní byla položena jaderná zbraň. Přemýšlí, zda mi ruku podat či ne. Nakonec však zaváhá a jeho mozolovitá dlaň se dotkne té mé. Jemně se usměji a z posledních sil ho vytáhnu na nohy. A že je to váha. Musím se pořádně zapřít, abych se nesvalila na zem. Podivně se zakymácíme, ale nakonec se mu povede chytnout balanc. Potom se postaví čelem ke mě. Čekám, kdy ke mě přiletí další jeho nečekaná rána. Zírá na mě skrz obočí tak naštvaně, že by i rozzuřený býk ustoupil zpět do ohrady, kdyby stál proti němu. Z očích mu určí blesky. Rána však nepřijde. Povolí ramena a poraženě sklopí hlavu. „Veliteli!" Uslyším z jeho úst a mě konečně dojde, co jsem tu právě vybojovala.