Vendetta [J.B.]

3.Chapter

Čágo mazlici!:P Minulý díl byl kratší, jelikož jsem počítala s tím že vám sem dneska vyhodím ještě tenhle a nechtěla jsem to všechno nacpat do jednoho:3 Ještě jedna věc, během příběhu může nastat pár nejasností, záhad, které se postupně vysvětlí a věci do sebe zapdnou. Ale než se to stane, byla bych ráda kdyby jste si zahrály na Šerloky a zkusili mi sem napsat nějakou teorii co si o tom myslíte!:)) A užijte si to, dneska totiž přeškrtneme první jméno ;P ČÁST NENÍ VHODNÁ PRO DĚTI A OSOBY SLABŠÍ POVAHY -Car☠

21:02

Seděl jsem ve své černé Audi s tmavými skly, přes které nemohl nikdo vidět mě, ale já všechny. Sledoval jsem jak postupně všichni kromě něj opouští budovu střední školy. Venku byla už dávno tma a veškeré světlo vrhaly jen pouliční lampy. Zadíval jsem se na svůj odraz ve zpětném zrcátku a lehce přihmouřil oči. Možná že začínám pochybovat  tom, co chci udělat. Blbost!.

Pomsta má svoji cenu. A jakmile ji vykonáš není cesty zpět. Budeš s tím muset žít navěky, Jasone. 

V uších se mi rozezněl hlas, který  jsem neznal. Snad moje svědomí? Podvědomí? Těžko. Pochybuju o tom že tam vůbec někde je. A pokud jo tak, ať si vezme dovolenou. Hodně dlouhou dovolenou. A vůbec, ať už se nevrací, nemám ho rád. Vždycky má snahu moralizovat, ale nikdo nemůže napravit to, co už je dávno zkažený. Nikdo nemůže zachránit toho, kdo už je mrtvý.

Pohlédl jsem na své zlaté hodinky které ukazovaly 21:12. Fajn, to je ono. Už jenom malou chvíli. Chci mít jistotu že tam budu jenom on a já. Zhluboka jsem se nadechl a zase dlouze vydechl křečovitě svírajíc volant v rukou. Ta doba kdy jsem čekal tady v autě byla snad nejdelší za posledních 24 hodin.

"Nějak to skousnu." Zavrčel jsem a vystoupil ven z auta. Rychlým krokem, s rukami v kapsách, nasazujíc kapucu na hlavu jsem se vydal ke škole. Je čas.

Obešel jsem budovu směrem, kudy se jde přímo na tribunu a nemusím přes tělocvičnu. Nechci totiž, aby si mě všimnul a začal utíkat dřív než je nezbytně nutné. Došel jsem k velkým těžkým dveřím, které k mému údivu ani nebyly zamčené. Tady někdo na bezpečnost asi zrovna dvakrát nedbá, co? Né, že by mi to vadilo. Stejně mám univerzální klíč, takže i kdyby zamkli, nepomůže jim to.

Před tím než jsem vzal za kliku jsem se rozhlédl do všech směrů, abych se ujistil, že mě nikdo nesleduje. Všiml jsem si, že přímo proti mě je nastavená kamera. Nijak mě to nevyvedlo z míry, prostě jsem se tomu jen zasmál a zamával do ní. Není tu žádná šance že by mi mohlo být vidět do tváře.

Otevřel jsem dveře a stejně tak potichu jako jsem jimi vešel, jsem je taky zavřel. Jak by řekli poldové "proklouzl nepozorovaně a bez jakýchkoli potíží". V hale se svítilo a již z místa kde jsem stál, jsem mohl vidět na svojí oběť, která si zatím klidně házela na koš. A víte co? On mě vidět nemůže. S úšklebkem na tváři jsem se vydal k místnosti s veškerými spínači. Takovou spoustu čudlíků jsem tady nečekal. Zavrčel jsem nad tím a přecvakl jeden z nich. Což způsobilo zhasnutí nad celu halou.

Spokojeně jsem se rozhlédl kolem sebe. Jsem prostě dobrej. Brnknul jsem co dalšího čudlíku, který nahodil světlo, mířící z tribuny přímo doprostřed tělocvičny. Ú, tohle začíná bejt pěkně děsivý. 

Pomalým krokem jsem se vydal po tribuně ke schodům, po kterých se sleze dolů. Po cestě jsem pozoroval jak se náš baskeťák snažil rozkoukat, ale to světlo bylo nejspíš příliš ostré. Zmateně se otáčel a hledal někoho, kdo je za tohle zodpovědný. Oh, zvedám ruku a hrdě mávám.