Vendetta [J.B.]

22.Chapter

Jason

"Hope?" Houkl jsem a zaklepal na dveře. Žádná odpověď. Zamračil jsem se zkusil to ještě jednou.

"Jsi tam v pohodě?" Opět mi nikdo neodpověděl.

Nakrčil jsem obočí a chvíli čekal, jestli se neozve, ale pořád nic. Začal jsem mít takový divný pocit, že něco není úplně v pořádku. Kdybych před malou chvílí neslyšel ránu a následně poté Hope zaskučet, tak bych to nechal prostě být a myslel si, že jednoduše trucuje. Ale tohle se mi nelíbí. Dobře, možná bych měl jít dovnitř.

Chytil jsem za kliku, ale hned svou ruku zase stáhl.

..A nebo taky ne. Ne, ne, ne, rozhodně ne. Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Určitě bych neměl. Nemůžu tam jenom tak vlézt, tohle prostě nejde. Protože, pokud je ve sprše, tak je nahá, a to by vážně nebylo nejvhodnější. Vůbec. Ani náhodou, nepůjdu tam, ne.

Nebo bych možná přece jenom měl, pro jistotu. Co kdyby se náhodou něco dělo? Jo, určitě se něco děje. Měl bych jí zkontrolovat. Takže tam nakouknu, a hned zase rychle vypadnu. To by šlo.. Vlastně ne, nešlo. Neudělám to! Mám pocit, že tu trochu válčíš sám se sebou, Jasone.

"K čertu s tím." Zavrčel jsem pro sebe a prudce otevřel dveře.

Vytřeštil jsem oči, když jsem uviděl Hope ležet nahou v bezvědomí na zemi. Oči měla zavřené a z rozbité hlavy jí po hraně tváře stékala krev. Zatraceně, co tady vyváděla?! Popadl jsem ručník a rychle k ní přiběhl. Zabalil jsem ji do něj a její hlavu si položil do klína.

V tuhle chvíli mě vůbec nezajímalo to, že je mi leží v náručí skoro nahá. Veškerou moji pozornost totiž upoutala její hlava, která krvácela, a né její tělo, i přes to, že byla pouze v ručníku. Tohle si necháme na jindy. Teď hlavně musím zjistit, jestli je v pořádku.

"Hope," Zamrmlal jsem a palci jí přejel po tváři. "Prober se zlato," Lehce jsem s ní zatřásl a zkusil ji štípnout do ucha. Nereagovala.

"Doprdele!" Zaklel jsem, když dál nehybně ležela. Držel jsem ji u sebe a snažil se jí probrat.

"Hope notak," Znovu jsem zamrmlal a cákl na ni trochu studené vody. Vážně o ní mám teď strach.

"Díky bohu.." Vydechl jsem, když pomalu rozlepila oči od sebe a slabě se na mě podívala. Stále nebyla plně při vědomí, jelikož mi věnovala pouze jeden krátký pohled a poté začala znovu usínat. Trochu mě to uklidnilo, ale pořád jsem se o ní bál.

"Hej, zůstaň vzhůru," Řekl jsem pevně a rychle nadzvedl její bradu tak, aby se na mě dívala. Pokusila se udržet víčka otevřená, ale byla příliš slabá. Její hlava padla dozadu a zůstala mi bezvládně ležet v náručí.

"Sakra krásko, tohle mi nedělej.." Zvedl jsem se spolu s ní a nesl ji do obýváku, kde jsem ji položil před krb na gauč. Rychle jsem doběhl do kuchyně pro desinfekci a nějakou čistící vatu.

Vrátil jsem se zpět k Hope, a vlezl jsem si k ní tak, že mi opět ležela v klíně a já ji podpíral. Lehce jsem s ní zatřásl a všiml si, že pomalu přichází k sobě. Vzal jsem její obličej do dlaní a pokusil se navázat oční kontakt.

"Hope," Promluvil jsem na ni a hlazením po tváři se jí snažil udržet při vědomí. S úlevou jsem vydechl, když otevřela oči a zamžourala kolem sebe.

"Jasone?" Šeptla a ještě stále zmateně se rozkoukávala.

"Jsem tady." Vydechl jsem a pousmál se. Hope nervózně těkala pohledem kolem sebe a začala svým tělem letmo cukat.